9.2.2018

Tábor 2012

Tábor Sloup 2012

Plavčík Jean

8. – 22. 7. 2012

 

Milí rodiče,

sledujte náš web, zde si můžete přečíst fragmenty lodního deníku kapitána Bicarata a jeho věrného druhého důstojníka de la Salle, popisující události, které se odehrávají v přístavu La Rochelle a na palubě lodi francouzského válečného námořnictva La Claire. Dopluje loď na Tortugu? Splní zvláštní misi Ludvíka XIV.?


!!! Fotogalerie z tábora najdete zde

.


8.7. První den

Vzduch se nepohnul, jen v dáli nad asfaltem se vedrem kroutil.  Lehké chvění, jemné mravenčení, nervozita a potem nasáklé košile.  Kostýmy námořníků i dokonce samotného Ludvíka XIV. plavaly na tělech jako turista vznášející se na hladině Mrtvého moře. Jen rána z poplašné pistole a vtípky kolektivu probouzely mysli upadající do letargie. Hluk se rychle nesl údolím a stejně tak těla nedočkavých táborníků. Nevěděli, že za chvíli se ocitnou ve Francii na dvoře „krále Slunce“. Každoroční klišé – přenesení se z reality do té táborové.

Malé představení na úvod. Stejně, jako v posledních letech, ochotnické divadlo vedoucích začíná svou jepičí sezónu. Premiéra představuje krále trůnícího ve Versailles (Honza Klimša s parukou ryšavých dlouhých vlasů a k tomu falešný knír s bradkou je podívaná vyvažující cestu horkem) a dvě oddělené audience – Jirka Horák jako necitlivý a zlý Flaubert (ku podivu všem Jirka jako záporná postava selže, za to však vyvolává salvy smíchu) a Marek alias kapitán Bicarat.  Kapitán dostává loď a nelehký úkol. Cesta k táboru pokračuje, úvodní příběh taktéž. Dvě zastavení, dvě scénky. Představení dalších postav. Robert Cavalier de La Salle je najat lehce nevrlým kapitánem, jako druhý důstojník na loď La Claire, v malém krmelci s příhodnými rekvizitami, ale s naprosto neodpovídajícími interiéry dobové hospodě U krásné Isabel. Jak zmínil projíždějící cyklista – příliš krásný a ještě k tomu Isabel, nejsem. Peloton směřující k tábořišti je sužován další (ne)dobovou reálií. Armádou ovád. Nalétávají na nechráněná místa a trhají kusy masa. Tak to alespoň cítí oběť, která neměla dostatečně rychlé reflexy a ruce.

Poslední scéna. U borovic, v zatáčce s výhledem na běloskvoucí celty tábora, připomínající televizní reklamy na prací prášky. Hlavní postava celé táborové hry a stejnojmenné knihy Plavčík Jean sdílí svůj těžký osud s hospodským Bazinem. Tom Jirsa a Roman odvedou svou práci, jak mají ve zvyku – spolehlivě a kvalitně.

Cílová rovinka, přímý úsek asfaltové cyklostezky, s odbočkou do tábora. S každým krokem se blížíte, je to jako jojo odhozené loni, vracející se právě teď, ovšem jen pokud jste se minulý rok neflákali a nechyběli. Už to začíná …

Nastává lehký zmatek. Děti si začínají rozebírat stany. Naštěstí, ne doslova. Vedoucí – družinoví i hlavní – putují okolo a praktikují své mnohaleté zkušenosti ve vybalování. Osazenstvo je seznamováno s vymoženostmi tábořiště. Pásové baterie ostře kontrastují s latrami, ale ani ty neušly modernizaci. Pomalu konkurujeme tříhvězdičkovému hotelu Stará škola ve Sloupu. Ti, co tábořiště stavěli, si zaslouží alespoň větu (samo)chvály.

Co se ale stalo s jídelnou a kuchyní? Smí tam vstoupit jen vedení. No jistě, kapitán ještě musí sehnat posádku. Ještě, že se v syrové a surové námořnické hospodě ve frekventovaném přístavu La Rochelle objeví skupina 55 táborníků. Prostředí je simulováno téměř dokonale, Flaubert alias Jirka, „opilý“ skáče po stolech jak orangutan a chová se dokonce ještě hůře. Skvěle se vžívá do záporné role a zobrazuje své alter ego.

Dochází ke krájení chleba. Spíše družin. Na tomhle táboře spíše jednotlivých směn. Vedoucí hrají karty. Vítěz bere vše. Děti jsou určitě všechny šikovné, takže nezůstává nikdo poražený. Kapitán spokojen s novou posádkou a důstojnictvem nakonec opouští tavernu. První den pomalu končí. Červencové slunce je ale líné a otálí se západem. Směny tak dostávají chvilku volného času a několik úkolů na začátek. Ledabyle se připlíží první večerka a tábor čeká první noc, první hlídky …

9.7. Druhý den

… první ráno. Setkání v tee-pee před budíčkem, dobrovolné, pro povzbuzení duše i ducha. Svěží pocit. Čerstvost rána umocněná začátkem tábora. Je zataženo. To ale nebere ptákům hlas, krajině krásu, dětem energii a vedoucím elán.

Slabý vítr pohrávající si s korunami stromů nebo šumění pod plachtami royalovských kuchyní, kde směny/družiny snídají? Další novinka oproti minulým ročníkům, i když to zatím je jen výjimka.

Bodování stanů. Poprvé, a proto mírné.

Nástup. Jak jinak než – oficiálně první. Vlajky nahoru, čepice dolů. Vedení úkoluje. Od vedoucí družin a jejich instruktorů je vyžadován velice náročný multitasking. Vlajka, pokřik a další a další. Je vysvětlováno, co a jak se smí, bude a mělo by být. Potřebný koncentrát pravidel a povinností.

Dopolední program? Hledá se kapitánova dýmka. Uvedené samozřejmě scénkou, s dostatečnou maškarou. Obsah hry sice neodpovídá zadání, ale motivace není nikdy dost.

Po lahodném obědu z Romanovy kuchyně je třeba získanou energii vybít. Je libo dřevařské závody? No, pokud se má něčím topit, otazník na konec minulé věty nepatří. Nastává neurčitý pracovní zmateční shon, přestože nezáleží na čase, ale na kvalitě dřeva. Ups, ke konci se hledá pilka a obal. Pilka se najde v kuchyni červených, které vede sebevědomý Harry. Všechny předtím horlivě ujišťuje, že jeho družina nic neztratila. Nakonec se paradoxně najde právě u nich. Ten smích i ty lehce zlostné obličeje ostatních vedoucích emoce vybíjejí.

K večeru se křtí loď La Claire. Důstojnictvo nastoupeno na čerstvě postavené zádi lodi, ozbrojeno a čistě oblečeno, pod vedením kapitána Marka-Bicarata a prvního důstojníka Jirky-Flauberta vyvolává salvy smíchu (jak má Jirka ve zvyku), ale z improvizovaného děla z dílny Toma Jirsy vyletí i několik skutečných, hlučných salv. Posádka je díky dobrému rozmaru kapitánově obdarována památečními tričky. Kolik jich už asi někteří otrlí táborníci mají, ve svých šatnících doma?

Po přečtení několika kapitol na uklidnění, z Mikulášových patálií, je odpískána večerka. Stany jsou ale zašněrované jen tak naoko. Něco se chystá. Po chvíli už vedoucí a instruktoři pobíhají po táboře a sbírají své svěřence. Odbíhají k Vlčí skále, aby se, až padne alespoň trochu tmy, toho červencového večera, proplížili do tábora a vyslídili, co mají kapitán a důstojníci za lubem a co se vůbec v noci děje na lodi. Skýtá se jim pozoruhodná podívaná. Kapitán Bicarat popíjí karibský rum tak silný, že jeho dech se vznítí nad loučí. Flaubert mu asistuje, pootevírá dvířka své zatuchlé role. Netečný de la Salle opovrhuje nízkou námořnickou zálibou v rumu, za to si však dává záležet na manikúře svou masivní dýkou. Kapitánův tajemník (Danka) a lodník Mario (Hanka) hluční a zjevně „opilí“ nakládají loď. Netrpělivý Flaubert otvírá na popud nosičů několik beden a ke svému překvapení zjišťuje, že náklad je lehce výbušný. Po zapískání diváci vylezou ze svých skrýší a jdou na zasloužený odpočinek. Záď lodi a stěžeň osvícené loučemi a petrolejkou jsou vskutku působivé.

10.7. Třetí den

Ráno pramení setkáním v tee-pee, protéká budíčkem a rozcvičkou, přelévá se ve snídani a ranní hygienu, ústí do ranního nástupu, ale ten akční, pracovní, programem prostoupený den začíná poeticky se škrabkou v ruce. Kopec brambor se promění během 9 minut a 31 vteřin, za asistence všech nealergických rukou, v hrnec plný lysých, žluťoučkých ve vodě se válejících budoucích příloh k táborovému obědu.

Pro změnu trochu soutěžení. Flaubertoviny neboli turnaje probíhající souběžně v půvabném lakrosu a taktických lagori. Emoce tryskají při úspěchu i neúspěchu. Hřiště se mění v moře hulákání a povzbuzování. Zvláště vedoucí družin a instruktoři, odsouzení do role koučů, v některých případech prožívají hru příliš temperamentně. Člověk by řekl, že mužstvo j najaté někde v Itálii …

Rozpálená srdce ochlazuje blížící se přeháňka. Náčiní se schovává spěšně za prvních úderů kapek na celty stanů. Údolí okamžitě zahalí záclony vody. V jídelně, kam přikvapí celý tábor, hnán deštěm i křikem vedoucích, započne další celotáborová soutěž – boj o kapitánovu kotvu. Každá družina nasadí jednoho svého člena, který soutěží ve vybrané disciplíně a pro další kola po zbytek tábora vypadává. Dnes – zkouška síly – držení kladiva obouruč na čas. Samson vedle Samsona, nutno dodat. Nejdéle obstojí člen směny Žluté piraně Ondra Babič a získává tím pro svůj tým cenné uzly do táborového bodování. Jen o něco méně vydrží borec z Modrých škeblí, z mořské nemoci čerstvě zotavený, Tom Floryk. Hlasitý jekot a fandění nesoutěžících členů družin doprovází stále malí bubeníčci, padající z procházejícího nimbostratu.

S aprílovou pravidelností déšť, vítr, chlad vystřídá tropické vedro. Je těžké v odpoledním klidu najít alespoň ve stínu nějaké příjemné místo. Vzduch stojí, z těl teče. Zatím jen pot. V osobním volnu se ale většina táborníků přesune k Punkvě, kde využije přírodního zdroje osvěžení. To se ovšem ke konci zvrhne ve všeobecnou vodní bitvu. Na popud vedení (konkrétně, pro případné žaloby za nedobrovolné smočení, Jirky a Toma) je po táboře rozmístěna munice v lavorech, každý zúčastněný je vyzbrojen hrnkem a na ochranu oděvu, jež bude třeba zachovat suchý pro budoucí akce, má na sobě brnění pravého letního plážového válečníka – plavky. Jen málo zůstalo … těch suchých.

Po svačině je zadán posádce další úkol –  sestrojit jeřáb pro urychlení nakládání lodě. Každá směna může využít dva hřebíky a provázek, zbytek konstrukce tvoří dřevo. Před zkouškou jsou prototypy srovnány, aby smělo oko spočinout na různorodosti nápadů. Objevili se jedni svérázové – modří – kteří sestavily spíše protiletecký kanón. K jejich chvále –  jeřáb a jeho obsluha funguje spolehlivě. Stejně jako všichni ostatní splní náročný úkol, bez problému přemístí hrnec vody přes připravené překážky. Loď naložena – družiny se odeberou dohrávat turnaje.

K večeru se nebe opět vyjasní. Stejně jako všechny neshody.

11.7. Čtvrtý den

Rutina. Ranní bohoslužba, budíček, rozcvička, snídaně. Cože? Danek Penkala opět našel černého pasažéra (postavička z černé bavlnky, drátku a kdo ví čeho, hledaná každý den od budíčku do nástupu). On se snad učil u samotného Poirota …

Na moři je umění vázat uzly bezpodmínečnou nutností. Stejně tak na našem táboře. Každý musí umět alespoň pár základních uzlů (pozn. autora: I já dva umím). Vedení sestavuje speciální školící četu čtyř nejzkušenějších vazačů, ti si rozdělují táborníky a učí je této kaligrafii s provazem.

Před obědem se dohrávají Flaubertoviny. Nebezpečně vyhlížející kavalerie mraků předčasně ukončí turnaje. Když ovšem po několika kapkách procválá nad našimi hlavami a z šedé hmoty táhnoucí se za ní, nic nepadá, zbývá tak akorát čas na boj o kapitánovu kotvu. Dnes je na programu slalom mezi napínačkami royalovské kuchyně. Pozor, se slepičím vejcem na lžíci. Nikdo ho naštěstí nerozbíjí a nepřicházíme tak o příděl večeře. V rekordním čase, vyhrává pro modrou směnu zlatou kotvu Dalibor Vrtaník. Stříbrná kotva se dostává na vlajku žlutých a to díky šikovnosti Míši Orlíkové. Poslední běžec protíná cíl společně s prvními vizitkami nacucaných oblaků. Táborová masa se urychleně přesouvá do jídelny k obědu.

Směny neví. Neví, že je třeba získat, co nejvíce energie na odpolední program. Krosový závod, připravený tvůrci letošní táborovky, obětavou dvojicí, odhodlanou položit za program i nemálo vrstev suchého oblečení, Tomem a Dankou, skýtá několik záludností. Hádanky, prodírání se křovím, řešení rovnic pro získání azimutu a hlavně konečné přeplavání rybníku v nafukovacím člunu značky Gumotex. Největší atrakce tohoto dne. Jen několik zdatných se dostane na druhý břeh bez problému. Jsou k vidění různé otočky, hodiny, couvání, nabírání vody a looping nad i pod vodní hladinou. Ještě, že před finální fází závodu, se oteplí a vysvitne Slunce. V opakovaném koupání se vynikly zejména zelená a žlutá směna.

Znavení námořníci se plahočí do tábora. Kobylky, cvrčci, vůně Sluncem zalité louky a paprsky prohřívající zkřehlé údy doplňují čistě letní náladu. A k tomu ještě Honza Zouhar připravil pro příchozí chlapce lázně – je totiž třeba smýt zatuchlý pot. Po vycpání žaludků chlebem ve vajíčku, k naplnění téměř dokonalého dne, kde se objevilo téměř vše ze škály počasí i zážitků, je připraven oheň v tee-pee a chvály pod vedením Fildy Zao. Slunce ulehá v rudém západu a barví nadýchané neškodné mráčky do odstínů červené a růžové. Není větší táborové idylky …

… než vzbuzení o půlnoci na noční hru. Vedoucí družin dostávají do rozespalých myslí injekce informací z papíru s instrukcemi. Čas už běží a po dvou dnech se scéna opakuje, ale za pouze stopového množství světla. Děti vylézají ze stanů. Družiny si prohlížejí mapy s označenými stanovišti. Odvážní jedinci a soudržné skupiny se rozbíhají všemi směry. Možná proto, že závod se jmenuje hvězdicový. Není nad běh po cestě obklopené lesy a loukami v naprosté tmě. Kdo se podepíše pod louč, jako první získává nejvíce bodů. Po zhruba půl hodince jsou v táboře všichni a bez ztrát. Dokonce ani Harryho šlaše nepřeskočilo. Není jasná noc, ale i tak je dost zima. Teď už se jen zachumlat do spacáků …

… a čekat až bývalí táborníci vniknou do tábora a pokusí se o krádež vlajky. Poplach! Smělý povyk Kuby Ondrejo vytáhne několik ospalých, opuchlých tváří ze stanů a odežene zloděje. Hlídka nakonec obstojí v těžké zkoušce, ale za jakou cenu? Cenné hodiny snění.

12.7. Rybí den aneb jak jsme remizovali s Narniany

Zasloužený, posunutý budíček, po náročné, pro kuchyňskou směnu o něco náročnější, noci. Většinu malátných hlav probouzí až Víťova rozcvička a lá ostraha Baracka Obamy. Několik úderů z poplašné pistole definitivně otevírá i ty nejvíce se klížící oči.

Po ranním nástupu a vyvěšení vlajek jsou na řadě zase brambory, tentokrát motivované překonáním posledního času a případnou plošnou odměnou jeden uzel. Každý jedinec zaujímá nějakou roli – máme tu škrabače, nosiče, omývače a několik flákačů (pozn. autora: Nebojte, já o vás vím). Poté se soustředění táborové síly přesune k potoku a okolí. Bylo by dobré, aby se pro právě kopaný sklípek, nanosila kupa placatých kamenů. Během chvilky je potřebné množství navršeno – jeden by řekl, že táborníci rozkradli kamenolom.

Přestože není zrovna nejtepleji a trochu mrholí, v programu následuje výlov (nakoupených) pstruhů z provizorní přehrady Jedna soutěska. Pouze ti nejodvážnější jedinci, s minimálním pudem sebezáchovy, se pouští do lovu holýma rukama. Se zavřenýma očima připomínají zvuky záběry z rozvodněné delty řeky Okavango, s probíhajícím vyplašeným stádem buvolů. Původně měla každá směna odejít se dvěma úlovky, jenže po chvilce se dno ztratí pod vrstvou rozvířeného bahna. Nakonec několik kousků asi odplave a uteče tak osudu na talíři. Ti, kteří nejsou tolik přecitlivělí nebo si jednoduše libují v nechutnostech, si za asistence zkušenějších sami vykuchají rybu. Jednotlivé družiny se uchýlí do svých kuchyní, rozdělají oheň, zabalí kořist do alobalu a hodí na uhlíky. Na odlehčení nálady a jako svačinu vyfasují skupiny banány a čokoládu. Šup za pstruhem! Nejchutnější dílo směřuje před porotu, profláknuté jména Bicarat a Flaubert. Aby nebylo málo těch ryb, na oběd přistane v ešusech tresčí filé. Bon apetit!

Odpoledne se vyčasí, to jedno náladové počasí a vše se připraví na turnaj ve vybíjené proti sousednímu táboru Tomíků, oddílům třicítce a dvojce. Tribuny jako na San Siru, hřiště jak na Nou Campu. Co to je za hluk? To jsou asi jen spořádaně pochodující hosté. Nebo! Nebo se otevírá časoprostorová dimenzionální trhlina a na lodi La Claire se pomalu ocitá půlka Narnie. Je tu pan Bobr, je tu faun Tumnus s paraplíčkem, později se v publiku na chvíli objeví i Ledová královna. Tábory se navzájem uvítají a turnaj může začít. Bojují naše jednotlivé směny proti jejich družinám. Na hřišti to zpočátku vypadá na dominanci hostů, poté co první dva zápasy jednoznačně vyhrají. Jak ale poznamenal šílený fanoušek s dlouhým vlasem a hlasitým bubnem, ve tváři velice podobný Flaubertovi, jeden z protivníků má dokonce vousy, tak co tu chce?! Zbylé zápasy nasazujeme do zápasů i vedoucí družin a hned se poměr sil vyrovnává. Půlka akce se ale odehrává na tribunách. Námořnická jednotka mlátící do bubnů (desetilitrové kanystry), vedená šíleným fanouškem proti panu Bobrovi a faunovi s trumpetou. Ledová královna se jen omezí na pozdravné kynutí davům. Málokterý divák není strhnut příbojem euforie vyvolané v kotlích obou stran.

Stav je po pěti zápasech 3:2 pro Tomíky. Zbývá už jen jeden. Finální. Epický. Souboj titánů. Narniané nastoupí bez pana Bobra, fauna a Ledové královny, zřejmě se stydí za jejich výstřednost nebo odmítají nasadit na vybíjenou tvory ocasem, neb co vlaje, to hraje. Kdežto celé důstojnictvo lodi La Claire ve svých nejlepších, naškrobených košilích čelí osudu i s plášti, kabátci i klobouky. Stojí pevně a směle na Slunečním světle. Na tribunách to vře. Zápas začíná. Šťastný los určuje první míč námořníkům. Tři hbité nahrávky a už padá první Narnian. Urozený či odchován v pomejích, každý bojuje za svého kapitána Bicarata a svou loď. Bez Aslana a dětí Pevensových jsou Narniané marní, ale odolávají statečně. Jen Flaubert a Mario odchází na druhou stranu … hřiště. Poté, co je vybit Narnianský kapitán, propukají na lodi oslavy. Diváci se seběhnou, objímají a poplácávají týmy, které si mezitím děkují vzájemně za hru. Tábory si nastoupí, rozloučí se, podají si ruce i tlapky. Remíza, všichni jsou spokojení. Padnou i tři rány z děl. Narniané odcházejí, se stejným pravidelným krokem, kterým přikvapili. Trhlina se zavírá, málem přivírá ocas panu Bobrovi. Tomíci, děkujeme za pěkně strávené odpoledne.

Večer zase chvály u ohně. Další požehnaný den končí v požehnaně přeplněném tee-pee.

13.7. Den šestý

Noc přinese do tábora chlad. Proudění ze severního Atlantiku je pověstné svou krutostí. Ze spacáků často nečouhá ani čumák, kdo ho nechce mít studený jako ten psí. Vylézt za těchto podmínek z teploučkého, heboučkého a měkoučkého spacáčku je úkol, ke kterému je třeba si ukrojit dřevorubecký krajíc odvahy. Navzdory všem protivenstvím se sejde v tee-pee početná skupina občerstvující svého ducha. Čest těm, jež vstali toho mrazivého rána před budíčkem. Teplý čaj ke snídani jen na chvíli zalije břicho teplem. Avšak smůla pro ty, co si načepují ten přes noc odstátý, alespoň se jim lépe vžívá do osudu soudruha Děnisoviče …

Na apelplatzu se každé tělo zimou chvěje. Vlajky ztuhnou v rozevláté póze. Jen ten ježek Arnošt (hrdina letošního duchovního programu pro děti) hledá cestu životem i v té kose. Po nástupu začne lehce krápat. Lodník Mario spatří na obzoru ztroskotanou galeonu. Posádku čeká těžké rozhodnutí. Má riskovat prozkoumání vraku s možným pokladem, ale neznámou hrozbou skrytou na palubě? Touha po pokladu vítězí, vzhůru na koráb! V podstatě jde jen o ve jménu upravený evergreen posledních táborových let, známý těm ostříleným jako lov jaguárů. Hrající část tábora odplouvá po asfaltce za kořistí. Na místě se obavy promění ve skutečnost, loď brání vedení společně s vedoucími směn. Pro získání pokladu je třeba strážce polapit, ti však nejsou bezbranní. Mnozí padnou za pomíjivý třpyt …

Po obědě – výtečná gulášovka a lahodné buchtičky s krémem – a dostatečném odpočinku v teple stanů je posádce oznámena příprava na táborák. Směny si najdou místečko s dostatečným soukromím a oddávají se, v některých případech, tichu brainstormingu. Rozvíjí se první plodné myšlenky, realizují se první nápady. Tom Jirsa oddělí od davu to, co je nejochotnější, a se svou šikovnou svitou začíná stavět pagodu. Zkoušky představení se na chvíli přeruší – armáda klestících rukou je vyslána do lesa na koledu. Nadílka je bohatá, chrastí na vyplnění pagody je dost, ale vyvstává otázka, zda je nejmoudřejší, sbírat také za latrami, kde obvykle chlapci vypouštějí přebytečné tekutiny. Hromada navršena – zpátky nacvičovat.

Kvůli nepřízni počasí se jídelna upraví na jeviště i hlediště zároveň. Kapitánův los posílá „projít se po prkně“ nejdříve modrou směnu. Úpravy kulis a kostýmů trvají o něco déle, výsledek ale stojí za to. Modří ze svých propletených těl vytvoří jakousi mimozemskou rasu skřítků, libující si v sebedestrukci svýma vlastníma rukama. V originalitou vyvolaných explozích smíchu publika zanikají hlasy herců. Ani další směny v žádném případě nezklamou. Červení nacvičili aktualizovanou verzi Sněhurky a sedmi trpaslíků, bez všech sedmi trpaslíků a ještě k tomu odehrávající se částečně v polepšovně. Žlutí tančí makarenu, Filip Zao skloubil rýmy, Roman prý vaří makaróny, snažili se o korektní šprýmy. Zelení zobrazují lov pstruhů z předešlého dne, povedeně, s lehkou ironií. Oranžoví namixují nejznámější ukázky z Mrazíka, originálně prohodí pohlaví herců a jejich postav, výsledný koktejl je tak chutný, že nenasytní diváci si žádají přídavek. Letošní herecké výkony táborníků jsou brilantní, každým rokem se zvyšuje laťka, za pár let skončíme na Brodwayi. Několik momentů, na příklad Harryho zarostlé podpaží, hípísácký sjetý princ Anežky Eliášové, úprk Péti Bužgy při kuchání pstruhů, všichni oranžoví ochotníci a modří mimozemšťané, určitě zůstane ve společné paměti tábora.

Počasí se umoudří, lavičky se stěhují k hotovému táborovému ohni. Teprve až se všichni usadí, utiší a vše je připraveno, Tom přichází s fakulí a po úvodní modlitbě zapaluje své umělecké dílo. Po tiché chvilce a civění do planoucí stavby je na programu Víťovo čtení lodního deníku, zápisků z předešlých dnů. Má snaha nebyla marná, nejedna bránice se rozhoupe. Následují chvály, rozdělené na dva bloky dalším Arnoštovým pátráním. Přemýšlející, rudým světlem zalité tváře upřené do plamenů, zvuk kytary, hromadný zpěv chval, praskající dřevo, padající noc a oheň v mezích ohniště. To vše přispívá k harmonické idylce táborového ohně. Ovšem i tuto noc je nutné jít spát. U táborákového kruhu zůstávají jen osiřelé lavičky a nemálo vzpomínek a modliteb.

14.7. Den, kdy pýcha předešla pád

Ráno zkyslé zápachem střelného prachu. Výstřely z mušket a pistolí. Flaubert využil po včerejší noci ospalého důstojnictva a zlákal na svou stranu poddůstojníky, vyzbrojil je a teď slibuje nové pořádky, rovnější budoucnost a větší příděly rumu. Ta slizká populistická krysa. Bohužel, za Ludvíka XIV. nemají dosud lidé přístup k Orwellovým knihám či temnou zkušenost Matičky Rusi a tak se posádka lehce nechá unést sladkými slovy a tábor se mění v lidskou Farmu zvířat. Kapitán Bicarat, jeho tajemník i věrný de la Salle jsou rozespalí, stále zachumlaní ve spacácích, přeneseni rozvášněným davem ze svých kajut do vězení – hangáru. Flaubert je vynesen na vlnách revoluční euforie, kterou vyvolal, až na kapitánský můstek. Vzletnými řečmi prošpikovanými postranními úmysly, ale s jemnou a neškodně vypadající přílohou – vyhranění se vůči nepřátelům, zalitými lákavou a vonící omáčkou slibů, získává masu na svou stranu a i alespoň naoko ty, stále věrné starému řádu.

Pomalu se ale slibně vypadající změna velení mění v chaos. Ocenění prasátka za nejhorší úklid, získávají ti s největším pořádkem ve stanu. Obecně morálka mužstva upadá.

Odbojné živly jsou ale povzbuzeny slovy Honzy Penkaly: „… nebudu poslouchat takového šaška a jdu si uklidit!“ Pod převratem a anarchií zdemolovaným povrchem stále dýchá naděje, nezlomný duch, čest a věrnost. Jeden nejmenovaný člen oranžové směny podstrkuje vězňům povzbuzující dopis se slovy o plánující se záchraně, mladší holky dodávají zpoza plachty hangáru odvahu, v kuchyni a u stráží se kapitánovi a jeho věrným dostává silné protekce. Kávička, dvě pláta chlebů s pomazánkou, konvice teplého čaje … co by za to bývali dali disidenti.

Na nástupu, který byl oficiálně zrušen a slovy Flauberta „jen tak se sejdem a pokecáme, co a jak,“ se vyvěsí místo vlajky RR, zástava pirátská. Čerstvé supí povolání posádky se utvrdí po zahlédnutí první kořisti – holandská obchodní loď. Samozvaný nový kapitán nařídí cvičit boj na veverčí ocásky, trénuje se několik technik, všechny ale zůstávají v hranicích slušnosti. Těžko na cvičišti, lehce na bojišti. Zbytek času do oběda se rozmělní mezi různé činnosti – od fotbalu po stolní hry.

Odpoledne se nasycené směny vydávají na průzkum – zelená směna lehce otálí s návratem, nevěda, že oranžová družina již splnila úkol. Zubožení Holanďané sledují za deště, na kost prostupujícího chladu a s prázdným žaludkem ty budoucí násilníky. Během další hodiny piráti zmasakrují ubohé Nizozemce natolik volnomyšlenkářské, že odmítají bojovat a nabíhají do svých protivníků, vstříc smrti. V podpalubí čeká Flaubertovy loutky kořist – zlatý poklad z Nového a půvabná dívka Patricie ze Starého světa (Danka).

Zpátky do tábora se dobíhá pod palbou z nebes. Kapky masírují holé stráně (těch je ovšem na našich hlavách menšina). Tee-pee se mění ve vysoce výkonnou sušičku. Večeře a čaj zahání chmurný chlad. Najednou se opona roztáhne a odhalí zapadající Slunce. Opět se chválí, tentokrát ale se zápachem linoucím se z mokrých ponožek, visících nad hlavami. Při pohledu z venku je kuželovitá celta típíčka podsvícená, rudý jas ohně prosvítá mezi a nad obrysy těl, a připomíná obrovský lampión.

Nad údolím se sklání noc a do zpěvem a ohněm rozehřátého davu vlétne plavčík Jean. Flaubert se prý zlil rumem a usnul, je čas zvrátit děj zpátky. Táborníci se po krátké debatě také díky jeho charisma přiklání na Jeanovu stranu. Zlenivělé posádce trvá, než se připraví na noční hru, ale po nějaké té čtvrthodince vyráží osvobodit kapitána a druhého důstojníka. Les praská ve švech, poté co se táborníci dovnitř nahrnou. Flaubertovi psi, hlídači vězňů, posílají ty nejméně oddané věci zpět, ale přes nástrahy noci a svit reflektorů se podaří Bicarata i de la Salle vysvobodit z pout. Oba jsou připraveni na ráno, čelit svému společnému nepříteli. Den i noc nabídli hodně, co však přinese ten další?

15.7. Den osmý aneb kdo jinému jámu kopá …

Zase budíček osvěžený laškováním s profesionálním herectvím – Flaubert odhaluje svá nejtemnější zákoutí a předhazuje Patricii posádce. Charaktery námořníků rozvrácené vzpourou přistupují na krutou hru a začnou drženou dívku dražit. Scéna, jak z hollywoodských klasik. Hlavní hrdina se objevuje na poslední chvíli a vyzývá arcilotra na souboj. Ten se smýká, jak kartáč po podlaze, a snaží se vykroutit z duelu, zatímco námořníci zvikláni Jeanovým chrabrým činem stojí netečně a čekají, co se ze situace vyvine. Bicarat s de la Salle a namířené hlavně jejich osobních zbraní usměrní Flauberta do patřičných mezí. Oba soupeři tasí kordy. Souboj začíná. Zvuky setkávající se oceli doplňují rychlé a „cool“ slovní výměny. Na to, že se jedná o boj s čepelemi, protivníci používají výrazně i jinou zbraň – svůj jazyk. Nerozhodná a částečně nechápající posádka jen sleduje, občas se jedinec odhodlá k smělé ventilaci svých názorů. Jean de Conti nakonec srazí Flauberta na nohy. Ten se dovolává pomoci námořníků. Ať už to jsou sympatie s mladým hrabětem nebo strach z rozespalého kapitána hřímajícího opět rozkazy a třímajícího nabitou pistoli, posádka se nehne. Bývalý první důstojník je odveden do vězení, které vytvořil – do hangáru. Vzpurně ještě pěstmi buší do stěn a řve, jak blázen snažící se uniknout svěrací kazajce. Je napomenut, uklidní se a postupně se pořádek navrací, společně s na nástupu vzhůru šplhající vlajkou Royal Rangers. Pirátství je zavrženo po důsledné kapitánově přednášce. Táborový vlak nasedá zpátky na úzkorozchodné, ale bezpečně k cíli směřující, koleje. Prakticky to znamená škrábání brambor a pokus o překonání táborového rekordu. Asi se flákači po jejich zaznamenání do táborové historie zastyděli a zapojili se do společné snahy, neboť čas se posunul o minutu a dvacet jedna vteřin (výjimečně bez poznámky autora).

Je neděle, tedy čas na bohoslužbu. Lavice se vynosí před jídelnu na obvyklé místo nástupiště. Míst k sezení je dostatek i pro hosty, kteří přijeli na křty. Chvály Fila Doležela, Víťovo kázání. Na závěr modlitby a poté je čas na svačinu. Odchází se po cestě do Sloupu, k táborové křtitelnici. Dav se šine po asfaltce, zatáčka sem, zatáčka tam, vyhýbá se projíždějícím bruslařům a cyklistům a příjemně hučí vzájemnými rozhovory. U rybníka se hloučky rozvinou podél břehu. Na úvod pár slov a ujištění, že křtěnci, oblečení v bílou a postupně sestupující do vody, to dělají z vlastní vůle. Vynořený a pokřtěný mokrý jedinec je osušen a zateplen. Po konci obřadu následuje cesta zpět a oběd. I hosté, dokonce rodina rozvětvená jak rod Habsburků, jsou poctěni přírodním řízkem a kaší.

V druhé půlce dne se koná táborová olympiáda. Objevují se klasické disciplíny jako vodovod hod gumáky nebo střelba ze vzduchovky, ale i několik novějších. Ve zběsilém tempu se po vypršení času a zapískání směny střídají na stanovištích. Těžké i ty lehčí rychlé kroky duní tábořištěm. Jindy se zase ozývá hlasité povzbuzování. Náročné první kolo je slavnostně ukončeno zatahující se oponou přeháňky. Po spršce se tábor přemisťuje na louku za royalovské kuchyně. Krátká mezihra vstupuje do hektické soutěže. Povinnost letošního tábora, při které každý jednotlivec dostane svou chvilku, kdy se na něho upírají znervózňující zraky a má šanci předvést svoji přednost – boj o kapitánovu kotvu. Pět vajíček je rozděleno soutěžícím dvojicím. Všechny se nakonec rozprsknou – bílek i žloutek létají vzduchem, jak klobouky postřelených pistolníků v klasických westernech – při více či méně marném pokusu přežít hod a po úspěšném netříštivém dopadu do dlaní chytajících i rostoucí vzdálenost. Vyhrává vajíčko červených – asi ho nenápadně vyztužili – skákající po zemi jako klokan s hořícím ocasem. Přichází čas rozhodnout olympiádu. Druhé kolo je tradiční kolíkování louky. Směny soutěží ve štafetovém běhu, úkolem je popadnout kolík, který tam byl zanechán předchozím běžcem, donést ho o kus dál, zabořit do deštěm rozbředlé zeminy a pospíchat zpět, vše se musí stihnout v, s každým během se rozšiřujícím, intervalu. Závod je předčasně ukončen další přeháňkou, vyhrává tedy zelená směna. Déšť odkluše východem snad ještě rychleji, než přispěchal ze západu.

Skvrnou na jasném podvečeru jsou přes den namnožená zranění. Jirka, jako vedoucí dne, svolává do tee-pee táborníky, aby se, pokud chtějí, modlili za ty kulhající, zvracející, naštípnuté a všelijak ovázané a sádrou oblepené kamarády. Poté nastává čas rozloučit se s Romanem, jeho manželkou Dášou a malou, nenechavou, roztomilou Janičkou. Lodní kuchař přes palubu! Za neutichajícího potlesku a jásotu a po udělení upomínkové zlaté vařečky, jejich tyrkysový forman odjíždí na dovolenou. Jak ale stačil Roman ve všeobecném loučení poznamenat, v kuchyni zůstává stále několik párů šikovných rukou, takže není třeba se obávat o plnění nenasytných námořnických žaludků. Den končí v Kufru. Remake starší televizní soutěže (pozn. autora: Zase tak stará není i já jsem to asi jednou viděl) vedený Jirkou sklízí úspěch. O půl desáté končí i soutěžní kolo vedení a tábor zalévá ticho večerky.

16.7. Den devátý

Ráno se sbírá veškeré mužstvo (emancipační poznámka: i ženstvo). Při nástupu je na obzoru zahlédnut neznámý nezmapovaný ostrov. Kapitán vysílá směny pevninu prozkoumat a zabrat ji pro francouzskou korunu. Takové jsme tu na Moravě už měli … i když to je vlastně až o sto let později. Fasuje se proviant na cestu – svačinové balíčky a minerálky. Kontroluje se nabalená výstroj – nejdůležitější dnes pro námořníky bude asi pláštěnka.

Vychází se ke křižovatce u borovic a pak nahoru do kopce po cestě k závoře. Tam se táborový šnek rozmotává a mění se v hada – směny se dle svých barev chytají lan s navázanými očky, pro bezpečný pochod po asfaltce. V Šošůvce se odbočuje k lomu a pokračuje se dále polní cestou, která nabízí úžasné výhledy na zvlněnou krajinu Moravského krasu. Symfonii krásy dotváří barokně rozložité mraky a dokonale spasené, trasu lemující pastviny. U studánky, kde se cesta stáčí mezi trnkami a několika stromy dolů, průzkumníci poprvé zastavují. Dvě lavičky k posezení a první snězené rohlíky. Nad naše hlavy se pomalu nasouvá tmavý bouřkový obr. To ale nezastaví táborníky od dračí honičky. Družiny spojené úchytem kolem pasu tvoří štrůdly lidského masa, zakončené šátkem dané barvy. Povedená minihra končí malým nezdarem – Filip Zao dostává šátkem zářez do slabin. Statečně čelí nepříjemnosti a pokračuje podivným houpavým krokem společně s ostatními vpřed. Družiny mají cestou jeden neobvyklý úkol – zakreslit trasu a okolí do mapy – a tak už od začátku črtají šikovné ruce obrysy krajiny.

Další zastávka v klesající zatáčce mezi skalami. Tom Jirsa, který výlet spolu s Hankou naplánoval, dává směnám instrukce – v této lokalitě jsou schovány ústřižky zpráv s instrukcemi. Kdo nejdříve nalézá dostatečné množství útržků na rozluštění úkolu a skládá zadanou básničku s několika klíčovými slovy, odkazujícími na sobotní vzpouru? Modří. Poté až i červení odevzdají úkol, pokračuje se vesnicí až pod zříceninu hradu Holštejn, k jeskyni Lidomorně. Do jeskyně jsou vpouštěny družiny postupně a s lanem, pod Tomovým vedením. Když družiny vylezou zpět na denní světlo, sice zastřené blížící se bouřkou, začínají luštit zprávu několika způsoby zašifrovanou. Po náročném vzpomínání na klíče šifer je čas na rohlíky, paštiku nebo tavený sýr. Rozmazlené žaludky, zvyklé na výtečnou táborovou kuchyni, se mnohdy ušklíbnou. Skalní stěna chrání táborníky, cyklisty i horolezce před bičující sprchou. Vyjedené odlehčené batohy a vyřáděná oblaka umožňují další postup kolem zříceniny, skal a po kluzkých kamenných schodech dolů do vlhkého smíšeného lesa.

Prodírání se hustými mladými smrčky, šplhání na hřebeny kopců, kochání se blond přelivem ječmene a loukami pokyvujícími se v jemném vánku. Z té samé krásy mi dokonce, alespoň na chvíli, narostly kukuřičné vlasy. V Ostrově u Macochy táborníci spořádaně rabují zásoby dobrot v místní Jednotě. Pokračuje se okolo větrného mlýna, přestavěného v malebný domek a pak se schází svahem k jeskyni Balcarka. Po rychlém občerstvení a vzpomínce na splachovací záchody na zdejších toaletách se všichni odebírají vzhůru, ke vchodu jeskyně. Uvnitř stalagmity, stalaktity, stalagnáty, brčka a nickamínek. Harryho terminologií – mrkvičky, králíci, trpaslíci a jejich věčná stolice. Hodina v osmi stupních Celsia a pak výfuk do dusna a deště. Posezení před občerstvením zaplněné těly, válejícími se kusy rohlíků a krabiček od paštik. Rozbředlá morálka je rychlým zásahem vedení opět utužena a s utichajícím deštěm vychází i první kroky zpátky do svahu, k mlýnu a na přímou cestu alejí třešní, mezi lány obilí. Propuká kolíčková mánie. Hra, u které si musíte hlídat záda. Chvilka nepozornosti a už jste schytal kolíček připnutý na batoh, límec nebo cokoliv odstávajícího. Komu kolíček zůstane na konci aleje, prohraje. Chudák Megí pozdě provádí svůj zlounsky zákeřný plán, kdy plně využívá důvěry svých oranžových svěřenců, a trik s předstíraným kamarádským objetím ji naštěstí, pro malého Matěje, nevyjde.

V začínajícím lese se ještě stihne kapitánova kotva a pak už jen směr Sloup po značce vedoucí nad Pustým žlebem. Někteří jedinci se ze zoufalství únavy nebo vžití se do půvabného okolí mění opakováním nelidských skřeků na divokou zvěř a decimují (moji) morálku. Ze značky na asfaltku, po silnici do Sloupu a už jen těch několik posledních krásných kilometrů mezi loukami a po modré značce lesem. Tak akorát náročný výlet končí za svitu sklánějícího se Slunce v tábořišti. Pak už jen těstoviny a kuře na paprice, mytí zubů, večerní nástup a dále až k milé chvíli zaslouženého odpočinku a ponoření se do spacáku.

17.7. Den desátý

Na úvod deštivého, ponuře zataženého dne je třeba se proškrábat přes další obří hrnec brambor. Ruce ulepené od škrobu ani omezený prostor jídelny nezastaví táborníky od nového rekordu. Zbytek dopoledne je tráven na od slupek uklizeném parketu. Stoly a lavice přistavené k stěnám tvoří tribuny, prostor je uvolněn pro talentovou soutěž. Sloupsko-šošůvsko má talent řekli mi. Bude to sranda, řekli mi. Smích, potlesk a hluk všeobecného snažení doléhá přes celty jídelny i tee-pee až ke mně do spacáku. Skupinka pracantů i v mokrém počasí myslí na své bližní, čistí odtokové rýny a zasypává jehličím nejfrekventovanější místa, pomalu se měnící v močál.

Odpolední nástup se po formalitách oživí divadýlkem. Kapitánovi s poobědovým odpočinkem stoupla zřejmě žluč a při zjištění, že chybí Ludvovy pověřovací listiny, seřve de la Salle před nastoupenou jednotkou a pověřuje ho úkolem je najít. Ten ale propadá marnivosti a radši mizí s poznámkou o umazané košili a nutné výměně za novou. Frfňa jedna. Vše je však náhodným pozorovatelem na můstku vysvětleno a po krátké pauze se směny rozbíhají po tábořišti na určené stanoviště, pak na další a další a další … Po splnění úkolu je jim předána indicie, postupně rozkrývající místo, kde jsou listiny ukryty. Družiny se rozbíhají, ale před rybníkem jsou zastiženy dekou vody upuštěnou z husté modrošedé hmoty. Kolik dětí se asi vleze do Renaultu Scénic? Hnáno provazy deště se jich tam narvalo 17. Tak všelijak se táborníci vrací za polevující přeháňky.

Podvečer s čistou oblohou se proti své vůli stává protivným. Stále intenzivnější chlad prochází skrz vrstvy oblečení až k pokožce a razí obětem husí kůži. Po večeři se dokončuje talentová soutěž a poté za plížící se tmy následuje hromadný odchod k rybníčku, kde zůstali v lahvi zapečetěné pověřovací listiny. Louče se zapalují a rozvíjejí se podél břehu. Z lesů okolo stoupá tajuplná mlha. Dva odvážlivci nasedají do nafukovacího člunu – Péťa a Lucka P. ze zelené směny. S několika záběry pádla mizí ti stateční na potemnělé hladině, jen protáhlé, mihotající se odrazy loučí označují okraje rybníka a jas jejich plamenů občas zvýrazňuje siluety člunu a dvou postav. Šplouchnutí, rozvířená vodní hladina, vynořená láhev a radost ze získání listin. Pochodně se stahují a ukončují nádherný impresionistický obraz vodní hladiny, hry světla, zvedajícího se lesa a rozplývající se mlhy. Táborníci se přesunují. Cestou zpět se nabízejí další úchvatné, poetickou duši lichotící podívané. Had loučí plazící se po silnici, mizící ve stoupajícím oparu, který obaluje svým závojem špičky smrků.

Zástup se zastavuje na křižovatce u borovic. Přes snahu vedení o dobrodružnou noční hru, pokus končí fiaskem. Děti zjevně nepochopili a tak se píská, urychleně se ukončuje hra a odchází se do tábora. V táboře se dav rozchází, pochodně se zhasínají a jedinci se pomalu noří do stanů.

18.7. Den jedenáctý

Káně krouží nad táborem. Cvrčci ožívají po studených dnech. Dopolední počasí ideální pro dohrávku Flaubertovin. Poslední zápasy lakrosu a lagor. Někteří však už mají turnaje za sebou a tak Jirka organizuje vybíjenou, s patřičnou gloriolou. Chudák Filda Zao je opět po dnech dvou postižen do slabin ránou a nemůže proto hru ovládnout.

Odpoledne je zorganizována netradiční bojovka. Vedoucí družin zůstávají v táboře a poctivě relaxují, až na Megí, která svou družinu neopouští, ani za cenu drahého odpočívání. Zbylým čtyřem družinám asistují programoví vedoucí, alespoň si na chvíli taky zahrají. Následuje volno osobní a jinak rutina denní. A tak končí, den hrátek.

19.7. Den dvanáctý

Uvolněný dopolední program je předzvěstí náročnějšího odpoledne. Prostor uprostřed tábora zase ožívá ránami míče a hulákáním hráčů. Vybytí dostávají do rukou hrábě a odchází na posekanou louku za kuchyněmi. Mezitím se staví střelnice pro lukostřelbu, kde se poté postupně směny střídají a učí se cestě luku. Mezitím ve vybíjené, útokem pod pás neoslabený Zao drtí konkurenci. Harry ho tentokrát nestihl přesně mířenou ránou oslabit.

Odpolední klid je ukončen hvizdem. Ze stanů vykukují obličeje s výrazem, nesoucí otázku, zda to tady někdo myslí vážně. Vedení v kostýmech, stojící v lodi a dělající nebývalý povyk, naznačuje příchozí trable. Většina postav provázející celotáborovou hru se kymácí z improvizovaného levoboku, na ještě improvizovanější pravobok a zpátky, předstírá zvracení a mele něco o ztroskotání, skalisku a záchranném člunu. Velice odvážné důstojnictvo naskáče do člunu a zanechá za sebou chybějícího kapitána. Flaubert, který je najednou osvobozen a na můstku, ukončuje svou mizernou existenci hrdinským činem a odpaluje výbušný náklad lodi. Několik petard a dýmovnice připomíná ovzduší, kam se již brzy většina nás vrátí. Nástup je třeba přesunout, neboť vítr si pohrává s neprůhledným kouřem i s trpělivostí vedení. Změna kurzu a cesta čluny k východnímu pobřeží severní Ameriky, nebezpečí na pevnině v podobě indiánů a Angličanů, vše je poctivě motivováno – děti čeká outdoor. Jak jednoduché. Sice něco trvá, než si všichni sbalí to potřebné, ale alespoň jim nebude v nouzi ten toaleťák chybět.

Zatímco směny běhají od kontroly ke kontrole, od úkolu k úkolu, skrz houští, keře, louku, bojují o večeři, staví si přístřešek, v tábořišti se odehrává jiné drama. Celý druhý týden zvracením, horečkami a únavou kosené vedení dostává další ránu – Marek se klátí na zem, heká bolestí v zádech po cestě na latry, Víťa zase předvádí za srdíčkovými dveřmi maorský tanec rugbistů i po třech Smectách chrlil obousměrně. Takže jen zbylí zotavení nebo odolní jedinci a čerstvá posila provádí noční útok na nedaleko přespávající táborníky. Čtyři stateční jsou ale zaskočeni jejich připraveností a odhodláním. Během minuty to můžou vedoucí otočit zpět do tábora. Marek je ještě v noci odvezen Radkou do Ostravy. S vědomím, že se blíží konec tábora, se nelehce usíná, navzdory únavě naspořené za poslední den.

20.7. Den třináctý

Vedoucí v táboře snídají rohlíky s medem a spřádají plány, zatímco zbytek tábora ještě stále spí o kus dál, proti proudu Punkvy. Táborníci si užívají luxusu – dováží se jim snídaně a pak i svačina, odváží se celty na přístřešky a i část batožiny. Po vysvětlení pravidel dnešní části a občerstvení se vychází vzhůru na trasu. Směnám se počítá každá ztráta – veverčí ocásek život, jedinec s šátkem na hlavě, kterého zbytek chrání svým tělem, vybitý šiškou za dva.

Nikdo si nemůže být jistý, zvláště když se prochází po cestě mezi hustou trávou nebo mladými smrčky. Několik přepadení a pár šátků je dole. Spolupracující družiny ale nedávají útočníkům moc šancí. Jen chudáci zelení málem utrpí zranění. Poctivě a důkladně brání Marušku se šátkem na hlavě. Tak důkladně, že když na ně seskočí jeden obzvláště protáhlý divoch, sesypou se jako domino. Maruška se však rychle oklepává a pokračuje po příjemné lesní cestě. Nejvíce si ale hru užívá malý Jiříček, opakovaně nabíhá do kolemjdoucích, bez bázně z početní převahy i převahy masy i bez ohledu na své soudruhy dokonale skryté v mlází. V nevelkých rozestupech jsou umístěné zprávy, které vedou směny kupředu. Když dorazí k asfaltce, chybí jen krátký úsek do tábora. Má to jeden háček, okolí je střeženo bystrými čočkami fotoaparátů. Aspoň to tak mělo být. Jak se zjistilo ke konci hry, Honza Klimša si trošku zašel, ale nikoho nenašel. Družiny se postupně trousí do tábora. Poslední dochází červení, sice stále v limitu hodiny, ale dokonale mokří. Co se stalo? Lokální bouřka? Ni, to jen Harryho génius projevil své vlohy a oblékl svou směnu do pláštěnek. Asi i pršelo, ale pouze z jejich podpaží.

Po obědě se tábor odívá do naprostého klidu. Jen na dvě hodiny. Nástup a uplácení guvernéra osady Salem a jeho věrné, půvabné a neholené ženy je následováno vybíjenou a kadetskými zkouškami. Tom Floryk jako první borec získává povýšení. K radosti a podivu všem se Marek s Radkou vrací. Přes zákaz a s omezenou hybností nedokázal hlavní vedoucí opustit svůj tábor. Je proto náležitě na večerním nástupu přivítán.

Vše se schyluje k happyendu a konci tábora, stále je ale nutné dbát disciplíny. Na večerním nástupu táborníci schytají potřebnou dávku pro upevnění kázně. Umravnění se odebírají k ohni v tee-pee. Lampión se zase po několika dnech rozsvěcuje. Unešení zpěvem chval a zvukem Fildovy kytary, po dvou svědectvích a Terčiném show se sketchboardem, si ani nikdo nepovšimne, jak čas pokročil – večerka nastává těsně před jedenáctou. Jirka otvírá pro zájemce neopakovatelnou možnost – spaní na podlážkách v jídelně společně s legendárním Honzou Klimšou. Dobrou předposlední noc.

21.-22.7. Poslední den, den loučení

Ráno je příjemné, ideální pro loučení se s rutinou posledních dvou týdnů. Zítra už nic takového nebude. Jak, že to tedy bylo? Setkání v tee-pee, budíček, rozcvička, úklid, snídaně, hygiena, nástup – vlajky naposledy poskakují s rozmáchlými gesty vzhůru. Dopolední program se nijak nehrotí. Ochotnické skupiny složené naskrz směnami nacvičují scénky na večerní přestavení u táboráku. Pro ty, kterým zbyla ještě nějaká energie po táborovém drilu, kteří jsou hyperaktivní nebo prostě sdílejí vášeň v kopání do kulaté blbosti, se organizuje fotbal, na hřišti za kuchyněmi. Ti nejvybíravější si u krmelce můžou zastřílet ze vzduchovky.

Poslední obědní cinkání, někdy i třískání, lžiček o ešusy, následované odpoledním klidem, jehož stopa – nutkání si po jídle lehnout – se prolne i životem po táboře. Energii z oběda, umocněnou odpočinkem, je třeba využít pro přípravu táborového ohně. Na ale to stačí několik párů šikovných rukou, zbytek docvičuje na večer nebo si užívá osobního volna – sport, stolní hry a jiné poflakování. Poté opět na řadu přichází vybíjená, která je pro letošní táborový ročník zakončena exhibicí. Vedení vs. výběr tábora, oldstar  vs. allstar tým. Míč létá sem a tam, z rukou do náruče, padá k zemi, někdy společně s na chvíli bezvládnými těly vybitých a zklamaných hráčů, je zase sebrán a už plave vzduchem na druhou stranu hřiště. Nakonec ale každý zápas skončí duelem dvou kapitánů. V ringu proti sobě stojí dvě legendy – Honza Klimša a Filda Zao. Ve třech jednáních nabízí tragikomickou sérii různých úhybných manévru, výskoků, máchání pažemi, ale taky plno zvratů. Diváci nadšeně aplaudují obou borcům, vítěz je ale jen jeden. Filda Zao dva ku jedné vyhrává závěrečný boj a strhává tak sebou i prvenství pro táborový výběr.

Po večeři nadejde čas. Poslední večerní a hlavně slavnostní nástup, vedení v kostýmech, směny s vlajkami a šátky (povinnost i pro neslavnostní nástupy). Tábor končí a s ním i celotáborová hra. Vyhlašuje se pořadí. Oranžoví, žlutí, modří, zelení, červení. Vzestupně. Gratulace a odměny za snahu i konečné vítězství. Každý dostává svůj díl sladkostí. Ať už máte rádi sladké křupavé tyčinky, bonbóny a jiné, to co si každý povinně odnáší, jsou vzpomínky, několik zážitků, které v budoucnu příjemně vyplavou a vykouzlí třeba i úsměv na tváři jedince. Chvíle prožité na krásném kusu přírody, s několika milými lidmi. Situace, do kterých se jen tak v běžném životě nedostanete. Dobrodružství při nočním vstávání a hlídání tábora, při prodírání se lesem v naprosté tmě. Společný zpěv u kytary a praskajícího ohně. Opuchlé tváře, zdravící se při cestě na dobrovolnou ranní bohoslužbu. Zůstane to pěkné, vtipné, veselé. Zápach z latrín, chlad a na kost prostupující zima, pokud budete mít štěstí, se z vašeho vzpomínkového alba vytratí.

Táborníkům zbývají poslední povinnosti. Táborák, ranní vstávání a odjezd. Po hromadné děkovačce, která je nezbytná, srdečná, ale těm stydlivějším se při ní, alespoň pomyslně, zardívají líčka, se táborníci přioblékají a připravují na závěr dne, strávený u dřevěné hranice. Na programu jsou nejdříve scénky. Mladí ochotníci poodhalují svůj kreativní talent. Lavičky jsou rozkmitány vibracemi bránic. Naštěstí nedojde k rezonanci. Po komických představeních a soutěžích, je čas, aby architekt zkolaudoval své dílo. Tomova zapálená fakule mizí pod nejspodnějším patrem hranice. Její útroby postupně prohořívají. Oblaka dýmu se zvedají a zase klesají, až zmizí kdesi za zády na louce. Čtení z deníku, zpěv chval, duchovní program (sbohem, Arnošte), zpěv. Jakkoliv by se chtělo zůstat u rozpálených dohasínajících uhlíků a modlit se, nebo si prostě povídat, je třeba se vyspat na zítřejší odjezd do Ostravy. Tak se všichni, za napůl zastřeného svitu hvězd, pomalu dostávají do spacáků.

Melancholicky zašedlé, deštivé, poslední ráno jako políček reality přistává na tvářích zasněných po dokonalém včerejšku. Balení se, vyměňování kontaktů, loučení se a odchod k autobusu. Už jen ten jeden naposledy poslední pohled z cesty k závoře, poslaný dolů z kopce, ke dvěma čnějícím, sněhově bílým špičkám típíček, k seřazeným celtám podsad, do roztomilého údolí Punkvy. Tak zase za rok. Lehké chvění, jemné mravenčení …