9.2.2018

Tábor 2015

Tábor Sloup 2015

Cesta na severozápad

11. – 25. 7. 2015

Fotky den první a druhý

Fotky den třetí

Fotky den čtvrtý

Fotky den pět a šest

Fotografie den sedmý

Fotografie den osm a devět

Fotografie den desátý

Fotografie den jedenáctý

Fotografie den dvanáctý

Fotografie den třináctý

 

 

Denník Majora Rogerse

Den první:

Píše se rok 1759. Hlavní hrdina knihy Langdon Towne žije v osadě Kittery v Severní Americe a touží se stát malířem, což se neslučuje s představami jeho rodiny ani s všeobecným míněním vesničanů v osadě o tom, jak vypadá slušná práce. Kvůli neshodám s místním šerifem je nucen z vesnice utéct. Důvodem hádky je zkorumpovanost a nespravedlnost šerifa a celého vedení osady. Při hádce utíká oknem místního hostince a sním i noví potencionální rekruti slavné britské armády.

Při útěku potká Langdon s táborníky vojáky z pluku majora Rogerse, kterým se říká harcovníci, a kteří jsou elitní jednotkou v právě probíhající anglicko-francouzké válce. Tyto dvě země bojují, mimo jiné o území Kanady, obě strany mají na své straně indiány různých kmenů. Rogersovi harcovníci jsou pověstí uměním přežít v těch nejhorších podmínkách. A právě k této jednotce se nechává Langdon Towne naverbovat. Spolu s Langdonem byli přijati do jednotky i naši táborníci. Netuší, co je čeká, nicméně skvělí velitelé a pevná ruka vedení je provede všemi zkouškami.

 

Den druhý – neděle:

Byl vyslán průzkumný oddíl, neboť lesy se hemží proradnými žabožrouty a jejich rudými kamarádíčky. Ráno je neděle a tak začneme bohoslužbou, abychom pak začali perný výcvik, který se mnohým bude ještě hooodně hodit. Zvláště mapa a buzola je překvapivě po letech v RR pro některé táborníky překvapením. Kuchyně hlásí nedostatek paliva a tak jsme vyrazili na samosběr dřeva. Lesník nám nechce dát nic stojícího, tak mu vybereme vše ležící 🙂 Večer jsme pak zasedli k ohni, který jsme nezapálili, protože začalo pršet, nevadí, dnů bude ještě hodně. V noci byla docela dost zima. Naměřili jsme 2°C nad nulou! Nevadí, má se radikálně oteplit a tak si spíše užíváme chladných nocí před tím, než přijdou tropické.

 

Den třetí – pondělí: Krosový běh, návštěva ze středozemě a noční průzkum bojem.

Ráno jsme načali turnaj v ringu a indiánské házené. Jeli jsme jak pily a tak jsme turnaj v polovině. Major Rogers dostává zprávu, že Francouzi zajali jeho průzkumný oddíl a vězní jej v osadě St. Francis. Zmobilizuje celou jednotku, která se ihned vydává na cestu. Harcovníci musí jít velmi rychle a velmi tiše, protože cesta do osady vede přes území zabrané francouzskou armádou. KROSÁK, neboli, jak s dětmi uběhnout 6 km, splnit úkoly a ještě zvládnout běh jak o duši. Zde vtipná historka: jeden z oddílů zapomněl buzolu. Museli mlčet a tak azimut 76°určí pomocí společné pantomimy a dělení virtuální kružnice. Kupodivu se neztratili a došli bez ztráty dětí či částí dětí. Díky zapomenuté buzole musel Maty do terénu a díky tomu potkal zbylé družiny a tím jsme špatné směrovky napravili a ještě stáhli jeden vyboulený kotník. A propos kotník: před odjezdem do nemocnice jsme se modlili a co se stalo? Přijel zase zpět a druhý den běhal jako srnec 🙂 Bůh Ježíš je velký! Večer přišili na svém putování přespat Bilbo Pytlík a jeho družina z 24 oddílu RR Brno. Je zajímavé, jak časoprostorová smyčka funguje. 18. století i Středozemě jedno royal je. Jsou fajn a dokonce mají i placaté nohy. Pohostili jsme je čajem a rozrušili našimi vtipnými hrami na louce v podvečer před večerním programem.

V noci  se objevily tajuplná světla v lesích a tak major Rogers vyhlašuje průzkum bojem. Za hodinu není co řešit. Ke cti a slávě táborníků je třeba říci, že jsou otrlíci: v jednu ráno zbuzeni, do deseti minut připraveni a úkoly splnili.

 

Den čtvrtý – úterý dobytí pevnosti St. Francis

 Ráno jsme vyrazili na lesní brigádu. Je třeba udržovat dobré vztahy s revírníkem. Žel za pořádnou práci nám pořádnou soušku v lese nevěnoval. No nic, budeme dále sbírat v lese jen to, co leží, i tak to hoří. Děsivá zpráva – průzkumný oddíl byl zajat a jen dva nebozí otrhaní a zdemolovaní poddůstojníci se doplazili zpět. To si nenecháme líbit. Jednotka se dává do pohybu a vyráží směr pevnost proradného francouzského generála. V cestě se postavila divoká řeka v temném a zarostlém údolí, kde protivníkovy čočky fotoaparátů odstřelovaly nebohé vojáky. Jen ti, kdož se dobře zamaskovali, nebyli zmasakrováni. Přesně dle harcovnického pravidla č. 4 a 8: Na pochodu choďte za sebou tak daleko, aby jeden výstřel nemohl zasáhnout dva lidi. Nepřecházejte řeku tam, kde je brod, protože když si chce na vás někdo počíhat, určitě je to tam. Následně jsme zuřivě napadli pevnost St. Francis. Vše bylo vybito, žel i nechtěně s britskými zajatci, takže nula od nuly pošla, no hlavně, že jsme si zabojovali a Francouzům na budku nandali. Byla to mlata jak má být, ať žije tábor!

Večer – velké šou: majorovi zachutnaly buřty a tak se všichni snažili vyhovět přání vrchního velitele. Je to k nevíře, každá družina měla stejné buřty a ingredience. Nicméně výsledky byly naprosto rozdílné. Až jsme si říkali, zda nezašli do Sloupu pro jiné suroviny. Každopádně nám velmi chutnalo a domácí hranolky, toť na táboře přímo lahoda. Následný oheň přichystaný z předchozích dní pak byla lahoda na duši.

 

Den pátý a šestý – středa/čtvrtek OUTENT/DOOR

Po každé slavné bitvě přichází prozření a zpětný náraz. Tak jako když vystřelíte a pažba jde zpět. Je třeba se od St. Francis vrátit zpět na základnu. Ta je ztížena špatnými okolnostmi – jednak je nutné nést osvobozené zajatce, kteří jsou zranění, jednak jsou harcovníkům v patách francouzské jednotky, které rozzuřilo dobytí osady St. Francis. Navíc už téměř došlo jídlo. Harcovníci se musí rozdělit, aby byli méně nápadní a také aby měli větší šanci něco ulovit. Všichni se mají opět sejít na místě zvaném Ammonusak, kde by na ně měly čekat nové zásoby. Major velí: do deseti minut, jak říká desatero se sbalit a opustiti pochodový tábor. Velcí nad 12 let tedy balí rychle batohy a mizí ve výsadkových vozidlech se zavázanými očima do vzdálené divočiny. Probíhá výsadek. 15 km od tábora bez informací jen s mapou a buzolou se zorientovat a dojít na cílové místo. Jsou sami, bez podpory. Vždyť jsou to elitní speciální jednotky jeho veličenstva. Jednou je budou nazývat SAS. Mladší část jednotky pak pod velením Smokemana a  Honzy se vydala navštívit blízké indiánské ležení 69 oddílu Skautu Brno. Přes Ludíkov a Nemčice tam a zpět. Malý výlet a přesto spousta radosti, jen vedoucí pak stehovali víčka k obočí z únavy. Čest jim za jejich obětavost a ochotu. Velcí tedy výsadek dorazili na Holštejn, kde narazili na zásobovacího důstojníka, žel jen na chvíli o mžik později jej násilně uneslo francouzské komando. Nemusíte chodit do kina, stačí jet na tábor a prožít dobrodružství. Noc se pak nesla v boji o šifrované francouské spojení. Není oddechu, spát se bude až další den.

 

Den sedmý a osmý – pátek/sobota TÁBORÁK a Plovárna

Chybí ranní snídaně u rybníka.

Ráno bylo pro výsadek drsné. Po předchozím dni, kdy si dosti ošlapali nožičky a nevyspání noci zjistili, že další zásobovací základna je vypálená, vojáci pobyti a je třeba jít další tři kilometry na finální bod. Pro některé to bylo drsné vystřízlivění do krásného slunného rána. Však co naplat, francouzi vše vypálili a tak šup z Helíšovy skály z kopce dolů k rybníku. Zde se konečně setkávají s velením majora Rogerse a báječnou snídaní. Rogers a jeho pobočník kapitán Smokeman pak mají k přítomným harcovníkům proslov a zpětnou vazbu, která mnohým jistě přišla k duhu. Všichni nechají vše, co bylo u rybníka řečeno na místě a vezmou si je to, co bude dobré pro jeho duši a upevnění charakteru. Vše drsné a negativní co za posledních 24 hodin zažili, nechají odplavat do místního bahňáku.

Zbytek dne proběhl vcelku v klidu. Podstatné bylo dřevo na táborák a to kulatina o minimálním průměru 8 cm. Nehledá se na zemi lehce, ale 45 pilných postaviček za hodinu mělo úkol vyřešen. Poté se strhla excelentní vodní bitva takové intenzity, že 1000 litrová bečka se plnila na dvakrát J. Vedro během dne nabíralo na intenzitě, a tak jsme po obědě leželi ve stínu stromů a sbírali síly na odpoledne. Družiny dostaly spolu s majorem Rogersem pozvání britského panovníka Jiřího II. Nebyla to ledasjaká audience. Bylo potřeba panovníka pomocí darů a vtipných scének přesvědčit o tom, že jsou elita armády a jsou hodni jít hledat nová území na severozápadě. Scénky byly neuvěřitelně vypečené, vedení nejdříve z názvů mělo obavy viz. Markovy hnusoty aneb vařený pes, nicméně se z toho vyklubala vysoce vtipná telemarketingová show. Z dalších vtipných záležitostí byl televizní přenos z návštěvy mimozemšťanů stejně tak i popis operace slepým personálem. Vrcholem pak byl komentovaný pantomimický přenos fotbalového zápasu, naprosto dokonalé, bravo!

V sobotu bylo ještě větší vedro, kde jsou ty nízké teploty před týdnem? Velení proto rozhodlo jíti na plovárnu ve Sloupu. Nebylo to však jen tak, král souhlasil s průzkumnou výpravou na severozápad za předpokladu, že družiny seženou podpisy 5 baronů parlamentu. A to přímo v Londýně, tedy pardon ve Sloupu. Každý z baronů byl dost zvláštní a zároveň v ulicích čekala tajná policie včetně psovoda … Odměnou za získání podpisů pak bylo celodenní koupání. úžasná voda, nanuky, plážový volejbal. Vyběleni do čista a vykoupaní jsme pak dorazili na základnu, kde jsme dorazili poslední zápasy v indiánské házené. Večer jsme pak prohlédli fotky a šli zcela znaveni z vedra spát.

Přepad tábora

Vedení rozhodlo, že tato noc bude v klidu a všichni se v klidu vyspí. Žel, tak to nemysleli bývalí táborníci, kteří se rozhodli získat naše vlajky. V 3:23 ráno se strhl poplach. Ke cti všech je třeba říci, že všichni byli rychle vzhůru a bleskově začal protiúder juniorů a části vedení. Za hodinu doslova vystopovali část útočníků. Bylo rozhodnuto, že po kontaktu nebereme zajatce a vrátili se zpět. Až do 6:15 byl klid. Pak podlou lstí a zcela neférově proti nepsaným pravidlům skautských táborů útočníci strhli vlajku a zmizeli. Hnulo se však v nich svědomí a nakonec ji potupně vrátili zpět. Závěrem chci říci: máme skvělé juniorské vedoucí, kteří se nebojí a jdou do obrany malých dětí statečně. Nemusíte mít o bezpečnost dětí žádný strach. Jsou fakt dobří a pořádně ostří na každého vetřelce.

 

Den devátý – Neděle – Bohoslužba, křest a boj o vlajku

Je neděle a začínáme nový týden vzdáním chvály a vděčnosti Bohu za vše co pro nás dělá, jak nás chrání a co pro nás znamená. Přijeli rodiče Karolínky a tak jsme se vydali k místnímu rybníku, kde jako tradičně provádíme křty. Moc pěkná a důstojná chvilka. Odpoledne jsme vyrazili do lesů okolo Vysočan zahrát tradiční boj o vlajky. Družiny se mydlily a zažívaly dobrodružnou misi v boji o své totemy.

 

Den desátý – pondělí – Plavba přes velká jezera

Ráno bylo jako malované, ale spíše hoodně světlými barvami, tedy hic jak v prádelně a hned v 7:00 hod. 20°C. To však nevadí, abychom poměřili síly v další míčové hře a to Lagori. Vše proběhlo rychle, všichni jsou již vycvičeni a sladěni, takže turnaj na dvou hřištích běží jen dvě hodiny. Před obědem přichází za majorem pobočník, aby oznámil, že po dvou dnech průtahů se komodorovi Velkých jezer konečně ulevilo a dal nám povolení k vyplutí. Družiny začínají konstruovat lodě podle odborností, které jsou nastaveny: kormidelníci jdou na kormidelní a navigační kurz, tesaři na kurz stavby lodí a kuchaři jsou poučeni jak co nejlépe uvařit rizzoto. Po obědě vyrážíme. Cesta trvá neuvěřitelné tři hodiny po loukách a lesích s roztodivnými úkoly. Napadají je zákeřní indiáni i neplánovaná vosí hnízda v louce, v táboře se objeví nečekané niagarské vodopády a všichni jsou hned mokří a jízda pokračuje. Koryto říčky, slalom lesem do  kopce z kopce abychom pak zaháněli drzé kormorány, kteří loví děti přes palubu po finální naplnění děravé láhve – zatečeného podpalubí. Úkol je splněn, dopluli jsme do cíle, blíže k průchodu horami k tichému oceánu. Jen ztráty jsou značné – 16 osob přes palubu, 8 lodí potopeno, tři zničeny a ukraden kormorány náklad 6 tun ryb … Na oslavu proplutí je pak zapálen slavnostní oheň u típí.

 

Den jedenáctý – úterý – Lov pro maso aneb jaguáři po třech letech

Pro velký úspěch a úpravu pravidel dopoledne hrajeme znovu lagori. Mužstvo to očividně baví a výkony podává naprosto fantastické. Odpoledne major přichází z tragickou zprávou – došly zásoby masa. Výtečná je však informace, že bude lov a to ne ledasjaký, lov na divoká zvířata. Družiny vyráží v podvečer do hustých lesů plných nástrah a loví své vedení. Boj je litý, zvířata nedají svou kůži i maso zadarmo a tak se strhává boj o přežití.  Po hodině zbývají jen poslední dvě přeživší pumy, smyčky lovců se však uzavírají a již to vypadá, že budou uloveny však hvizd mojora Rogerse velí k ústupu a unavení harcovníci se schůzí zpět pod Vlčí skálu. Bilance však není špatná, masa bude dost a kožešin na zimu jak by smet. Večer pak mužstvo hraje turnaj v kostky. Ne však ledasjaký, každý má pět hodů a každé vržené číslo může jednou dělit, násobit, odečíst a přičíst. V tom nejlepším přichází hlídky s tím, že v dáli se objevili Siuxové – je třeba provést průzkum bojem. Družiny vyráží do tmy a snaží se najít ležení Siuxů a ukořistit část vybavení. Vše se trochu zvrtne a Siuxové nestačí čelit mase harcovníků, kteří se dle pravidel předpisově do ležení plazí, ale jsou jako kobercový nálet či spíše jako moře plazících se červíků. Po chvíli je vesnice tak oškubána, že nezbývá než kapitulovat a jít spát.

Spát – ne tak docela – v 4:15 hod. se ozývá hlídka s tím, že vyhlašuje poplach. Další banda siuxů napadla základnu. Marťa a další dávní členové a bývalí táborníci chtějí krást vlajky!!! No, to jim nedarujeme! Zajímáme 6 z 9 Siuxů a do rána přivazujeme k stožárům z kterých, chtějí ukrást vlajku, zbavíme je jich bot a necháme je vyměknout pěkně na pořádné rose. Naši junioři jsou ostří hoši a napadnout tábor se moc nevyplácí.


Den dvanáctý – uzavření míru se Siuxy – šamanova šifra labyrintu

Ráno přichází Siuxové (již s botami) pokorně vyjednávat o míru. Major Rogers spolu se svými důstojníky a mužstvem uzavře mírovou dohodu a na znamení přátelství je uspořádán přátelský turnaj mezi kombinovanými silami indiánů a vedení tábora proti mužstvu táborníků. Turnaj proběhne skvěle, nikdo se oproti loňsku nezraní, žádný kotník ani vyvrácený prst na ruce J Odpoledne se Siuxský šaman rozhodl poradit harcovníkům k průchodu labyrintem Třpytivých hor. Nicméně podrobil harcovníky stopovací zkoušce. Museli stopovat šaman v lese a na konci postoupit souboj s jeho stráží. Odměnou byla část mapy avšak s podivnými symboly, které čekaly na další dny … Večer jsme sedli k táborovém ohni. Byl vlahý večer, červeně zapadalo slunce, cvčci cvčeli, romantika jako řemen.

Nikdo z harcovníků netušil, co jej čeká v dalších dnech a jaké nástrahy skrývají Třpytivé hory. Lépe si užít krásného večera, než se stresovat tím co přijde.


Den třináctý – Labyrint – konečně je severozápadní cesta a pacifik na dosah!

Ráno bylo sice teplo, ale přišla slušná bouřka, program to však nepoznamenalo. Držíme se hesla: správný royalista je nehořlavý, dobře omyvatelný a rychle srůstá. Proto družiny před polednem připravily úkryty v lese na noc a přichystaly se na průnik do labyrintu v Třpytivých horách. Čekalo je 22 kilometrů na území 2 kilometrů čtverečních plné úkolů, indiánských značek a šifer. Máme velmi šikovné děti, do večera zvládli nejen všech 64 bodů, ale splnili i značně zvláštní a vtipné úkoly. Jen někteří byli zdecimováno vosami a následnými otoky. Dithiaden a chladná voda však vše jistily. Večer družiny svedly litý boj o jídlo. Nebylo to jednoduché, vedení bylo připraveno, nicméně děti měly stále přesnou mušku a hbité ruce na ocásky, takže jsem si zase ani moc neškrtli. Boj to však byl parádní. To však nebylo vše, v noci ještě čekaly noční body. Pro mnohé to byla výzva, dva kilometry po tmě lesem k hořícím loučím, pravé to dobrodružství a stezka odvahy. Zde je možné vypíchnout hlášku: na co čelovku? My máme OPVN – II! Co to je? Oči přivyklé na tmu a k tomu dvě J