DEN 1 – Příjezd do Středozemě
Rok se s rokem sešel a váš oblíbený táborový zpravodaj opět usedl za klávesnici, připraven vás informovat o všem, co letošní tábor Pán prstenů přinese. Tento rok jsme se přenesli do Středozemě, světa z pera spisovatele J. R. R. Tolkiena. Světa plného Hobitů, Elfů, Skřetů, Trpaslíků, Lidí, Čarodějů, Entů, Orlů a jiných stvoření.
Jako prvního v novém světě děti poznali Toma Bombadila, postavu blíže nespecifikovaného původu, která bude táborníkům pomáhat jako průvodce. Hned v zápětí se v Hobitíně setkali s dalšími hlavními postavami – Bilbem Pytlíkem, Frodem Pytlíkem a Gandalfem šedým.
Nově získaná přátelství jsme mohli ihned utužit na narozeninové oslavě Bilba, který slavil neskutečných 111 let. Na oslavě se zpívalo, tančilo a hodovalo, až přišel na řadu samotný oslavenec se svým dojemným děkovným proslovem. Když tu náhle se uprostřed svého monologu doslova vypařil. Všichni zůstali v němém úžasu, jen čaroděj Gandalf ihned odhalil pravdu. Za zmizení mohl kouzelný prsten moci, který kromě jiného dokázal svého majitele zneviditelnit.
Po zmizení oslavence se děti staly svědky klíčové události, kdy nezpozorovány zaslechly rozhovor Gandalfa právě se zrovna zmizeným Bilbem. Předmětem konverzace byl prsten moci, který starý hobit již dlouho opečovával a nosil každý den u sebe. Prsten, díky němuž se Bilbo dožil tak vysokého věku, prsten, který i tak čistou duši, jako je ta hobití, dokázal negativně ovlivnit. Bilbo však Gandalfovi slíbil, že prsten předá svému synovci Frodovi, zbaví se tak svého břemena a vydá se na svou poslední cestu do Roklinky, města Elfů. A tak se skutečně stalo. Když za Gandalfem posléze přišel Frodo, jeho strýc už na místě nebyl.
Po úvodních scénkách, uvádějících děti do příběhu, si večer táborníci poprvé zazpívali společně chvály a odebrali se na kutě do svých hobitích nor, kde společně hořekovali nad prvními dojmy ze Středozemě. V té samé chvílí ve velitelském štábu začala první porada programových vedoucích, odhodlaných opět připravit pro děti ty nejhezčí zážitky.
DEN 2 – Útěk z Kraje
První plnohodnotný řádný den začal, jak už to tak u plnohodnotných řádných dnů bývá, rozcvičkou, snídaní a nástupem. Protože byla neděle, čekala tábořiště pod Vlčí skálou bohoslužba pod vedením zkušeného Kocyho a chváličů Standy s Jirkou. Po bohoslužbě dostaly družiny prostor na vyrábění vlajek, vymýšlení pokřiků, dodělávání jmenovek a hambálků (dřevěných tyčí na mokré prádlo ve stanu). Poklidnou nedělní atmosféru podtrhl výborný a silný hovězí vývar a karbanátky s bramborovou kaší a rajčatovým salátem. Kdo z vás, vášnivých a pravidelných čtenářů táborového deníku se bál, že vás o letošní jídelníček ochudím, bát se už nemusíte.
Z odpoledního rozjímání v hamakách a stanech vytrhl táborníky až nástup, na kterém se objevila vedle Gandalfa a Froda i nová tajemná postava Chodec. Ten své prvotní mlčení přerušil až vysvětlením odpoledního programu, jenž se nesl ve znamení vštěpování základních táborových dovedností – orientace, kuchyňské služby, ohně a práce s nářadím. Po absolvování těchto lekcí se družiny vydaly na dřevo, aby bylo na čem vařit a aby se děti mohly oddávat pravidelným koupelnovým povinnostem, které se v našich all inclusive podmínkách podobají lázeňským terapiím.
Po výborné vajíčkové pomazánce děti pod vedením vedoucího Tomáše trénovaly dva způsoby boje – na veverčí ocásky a s meči. Takové zkušenosti s bojem se totiž mohou kdykoliv během tábora hodit a kdo ví, možná je táborníci budou potřebovat dřív, než tuší.
Najezené a v boji vycvičené děti se už pomalu odebíraly k večernímu klidnému programu, když tu náhle potkaly Toma Bombadila, jejich průvodce. Od něj se dozvěděly, že se temné síly Mordoru daly do pohybu a že Sauron, pán zla, začal spřádat své plány. Vyslal svého nejmocnějšího služebníka čarodějného krále Angmaru, aby mu přinesl prsten moci. Chodec tuto hrozbu vycítil, a jelikož se Gandalf stále nevrátil z výzvěd, společně s Frodem a jeho přáteli Samem Křepelkou, Pipinem Bralem a Smíškem Brandorádem se neprodleně vydali na cestu do Roklinky za pánem elfů Elrondem.
DEN 3 a 4 – Cesta do Roklinky a průchod Morií
Třetí den jsme začali relativně netypicky. Už tradiční mezitáborová socializace totiž letos získala své místo v letošním programu trochu dřív než v minulých ročnících. První společné dopoledne s tábory ostravského oddílu Třicítky a Dvojky a Termitů jsme strávili bojovkou na zvony. Kdo je seznámen s historií našich táborů, určitě je mu tento název dobře znám. Pro ty, kteří tápou, velice rád vysvětlím. Skoro čtyři hodiny dlouhá bojovka spočívala v jednoduchém principu. Ve vyznačeném území se pohybuje několik jednotek zvonů, které pravidelně zvoní. Cílem táborníků je pak tyto zvony obsadit a chodit s nimi co nejdéle. Jednotlivé týmy pak mezi sebou o zvony bojují. Toť vše. I takto jednoduchá hra však dokáže stmelit na 80 dětí ze tří různých kultur (rozumějte táborů).
Když se řekne Michelin, některým se může ihned vybavit bílý kulatý panáček a reklama na pneumatiky. Pro táborníky ze 42. ostravské hlídky je však jasnou asociací naše kuchyně a hlavně menu, které každoročně kuchařský tým tvoří. Třetí den nás posílila česneková polévka a fenomenální kuře na paprice.
Odpoledne se naše hobití výprava stala terčem útoku Nazgúla, který bodl Froda Morgulskou čepelí. Frodo byl smrtelně zraněn a umíral. Když tu náhle se z lesa vynořila elfka Arwen. Ta okamžitě rozpoznala vážnost situace a sdělila hobitům a Aragornovi, že se musí neprodleně odebrat do Roklinky.
Frodo byl v Roklince naštěstí uzdraven a jen o vlásek unikl smrti. Celou výpravu pak čekal sněm, který svolal Pán Elrond. Té se zúčastnili Frodo, Aragorn, Gandalf, Gimli, Legolas a Boromir. Hlavním tématem sněmu byl prsten moci, který do Roklinky donesl hobit Frodo. Muselo se rozhodnout, co dále s prstenem bude. Po sáhodlouhé debatě se sám Frodo nabídl, že prsten donese do Mordoru, kde jej vhodí do hory Osudu a definitivně tak prsten zničí. K Frodovi se samozřejmě přidali i ostatní hobiti a všichni výše zmínění. Tak tedy vzniklo Společenstvo prstenu. Společenstvo, na jehož bedrech leží osud celé Středozemě.
V té samé době se v našem lidském světě odehrávala družinová výprava, kdy naši táborníci spali mimo tábor. Ihned po Elrondově sněmu se tedy celý tábor vydal k dolům v Morii. Těmito temnými doly museli následující den táborníci projít, aby mohli pokračovat dále v cestě k Mordoru.
Další den čekala na děti výprava do Sloupsko-Šošůvských jeskyní, které sloužily jako ideální znázornění Morijských dolů. Po dvouhodinovém bloudění se nám podařilo najít cestu ven. Na samém konci, těsně před východem, však Společenstvo narazilo na skupinu skřetů, kteří se chystali zaútočit. Z temnoty a hlubin Morie se však najednou začalo ozývat dunění a všichni skřeti se stáhli zpět do jeskyní. Byl to Balrog, démon ohně a stínu, připraven Společenstvo zastavit. To se však dalo na útěk, jediný kdo se mohl se silou Balroga měřit byl Gandalf. Čaroděj se démonovi statečně postavil a dal tak možnost Společenstvu z místa utéct. Bohužel to naší oblíbenou postavu stálo život a tak naši hrdinové přišli o svého největšího ochránce.
Čarodějova oběť alespoň nepřišla vniveč, jelikož společenstvo se úspěšně přes zbylé skřety proklestilo až do elfské lesní země Lórien, kde je přivítala paní lesa Galadriel. Smutná zpráva se rychle rozšířila po elfském království a na Gandalfovu počest byla uspořádána smuteční večeře, při které si děti pochutnaly na tortillách s kuřecím masem a zeleninou a jako dárek od paní lesa obdržely lórienské lístky a táborová trika.
Večer jsme se v táborové kuchyni opět setkali s přáteli z vedlejšího tábora a společně jsme se v namixovaných týmech utkali ve vědomostním kvízu. Táborníci ověřili své znalosti například v oblastech dějepisu, přežití v přírodě, přírodních věd nebo sportů. Poté jsme si společně zahráli a zazpívali a odebrali se na kutě.
Den 5 – Rozpad Společenstva
Pátý den dopoledne nás čekala cesta společenstva po řece Anduině z Loriénu. Úkolem družin bylo dostat se pomocí malých kulatin a podlážek po asfaltové cestě, tak aby kulatiny vytvořily jakési kola, po kterých podlážka cestovala. Podlážky si musely družiny samozřejmě patřičně upravit i namaskovat, aby cesta řekou proběhla co nejhladčeji.
Na oběd jsme měli přírodní kuřecí plátek s bramborami a špenátovou polévkou. Pokud by se v populární soutěži prostřeno šlo tento den k nám, není pochyb o tom, že bychom dostali čtyřikrát hodnocení deset.
Odpolední program pro tento den byl v porovnání s programem dopoledním tím hlavním a více „nadupaným“. Čekala nás totiž bojovka, při které mělo být společenstvo napadeno skřety Uruk-Hai. Po svačině jsme se vydali směrem k závoře, která odděluje les kolem tábořiště a okolní svět a cestu. Vedoucí se začali připravovat a vysvětlovat dětem pravidla hry, z ničeho nic se ale strhl silný déšť. Všechny děti se okamžitě převlékly do pláštěnek a hru jsme museli zrušit a vydat se do tábora. I s takovými situacemi se na táboře musí počítat a je nutné být vždy připraven na každou potenciální situaci. Pokud si pamatujete loňský rok, prvních pár dní jsme se podobali spíše táboru s tématem hledá se Nemo, letos nám počasí relativně přeje a pokud prší, vždy se dříve nebo později vyčasí. Rovněž se nám vyhýbají i větší bouřky, alespoň tedy jejich jádra. Nejinak tomu bylo i v tento den. Než jsme totiž dorazili do tábora, průtrž ustala a vysvitlo slunce, tak jako vždy po dešti. Bojovku jsme tedy jen adaptovali na nové místo, blíž tábora, vysušili děti a vedoucí a vydali se na hru znova. Tentokrát už proběhla bojovka, kde hrály hlavní roli meče, ve standardní a plné verzi.
V příběhovém světě došlo k útoku skřetů na společenstvo a k jeho rozpadu. Pipin a Smíšek byli uneseni skupinou Uruk-Hai. Frodo se Samem unikli jisté smrti jen díky oběti Boromira, který se hrdinně vrhl před skupinu nepřátel a do jednoho je pobil. Společenstvo tak ztratilo svého druhého člena. Zbytek skřetů, kteří bojovali s Legolasem, Gimlim a Aragornem byli také do jednoho pobiti.
Večer pak na děti čekalo představení bodování táborové hry, aby se mohly orientovat v tom, jak si vedou v jednotlivých hrách. Následovalo boží zamyšlení našeho vedoucího Sobíka a chvály. Napjatý den jsme tak uzavřeli poklidným společným časem u ohně.
DEN 6 – Hon na skřety
Šestý den dopoledne odstartovaly táborníky velmi oblíbené sporty. Družiny se utkaly v turnajích v již tradičním táborovém sportu – v ringu, a také ve sportu, který jsme oprášili a vytáhli z hlubin táborové historie – v indiánské házené. Navzdory názvu má tento sport typologicky spíš blíže k baseballu a podobným sportům. Týmy se střídají v útočení a bránění. Útočící hráči po jednom hází míčkem do vyznačeného herního pole. Poté vybíhají a snaží se rukou shodit kolíky z pěti met postavených v řadě za sebou, přičemž bránící hráči se snaží míček chytit a útočníka vyoutovat. Přestože pro mnoho mladších táborníků byl tento sport novinkou, nezalekli se, pravidla rychle pochopili a s nadšením a hlavně bez zranění si zasportovali.
Po obědě, na který jsme měli výtečné boloňské špagety, a zaslouženém odpoledním klidu se na nástupišti objevili Aragorn s Legolasem a Gimlim. Poslední dva jmenovaní se chystali urychleně se vydat za Frodem a Samem, avšak Aragorn měl jiný plán. Přesvědčil své přátele a všechny přítomné hobity, aby nechali Froda a Sama svému osudu a vydali se zachránit Smíška a Pipina ze spárů odporných Uruk-Hai. Družiny se tak okamžitě sbalily a vydaly na hon na skřety – orientační běh skrz neprostupné lesy a houštiny. Konečně tak všichni mohli zúročit znalosti orientace v terénu pomocí mapy, buzoly a GPSky.
Po návratu do tábořiště následovalo volnější odpoledne, provázené zajímavými workshopy. Táborníci si mohli vyzkoušet například střelbu ze vzduchovek, airsoftek, foukaček nebo luků. Novinkou letošního roku byla výroba měšců, aby si táborníci měli kde skladovat své poklady.
Večer jsme se všichni shromáždili kolem malého ohně a již tradičně si zapěli táborové písně a chvály a obohatili se inspirujícím slovem našeho vedoucího Kocyho. Těsně před večerkou nastoupili na scénu opět Aragorn, Legolas a Gimli. Po třech dnech a nocích pronásledování skřetů bez jídla a odpočinku konečně skřety dopadli. Zbyla z nich ovšem pouze hromada mrtvol, neboť celou tlupu očividně před nedávnem pobili Rohanští jezdci a při masakru pravděpodobně zahynuli také Smíšek s Pipinem. Uprostřed nejhlubšího zmaru a zoufalství však Aragornovy stopařské schopnosti odhalily stopy dvou hobitů, vedoucí do Fanghornského lesa. Tam všechny táborníky čekalo obrovské překvapení. Gandalf šedý, jenž hrdinně zahynul v morijských dolech, se vrátil, nyní jako Gandalf bílý, a navíc s sebou přivedl zachráněného Smíška s Pipinem. Po radostném shledání jsme se všichni s nadějí v duši odebrali ke spánku.
Den 7 – Cesta do Helmova Žlebu
Je to tady. Polovina tábora za námi a my již klasicky nestíháme pořádně vstřebávat všechny zážitky. Ještě, že letos tábor dokumentujeme tolika způsoby, že na něj budeme moci vzpomínat ještě dlouho po skončení. Nejen, že na webu pravidelně publikujeme nádherné fotky od vedoucího Sobíka a píšeme tento Deník. Letos jsme dokonce vzkřísili naše sociální sítě. Rychlost digitální doby je neúprosná a tak se trendy nevyhýbají ani naší hlídce. Kdo tedy nemáte Instagram nebo nás nesledujete, je pravý čas začít. Za zmínku stojí například nedávný úspěch našeho zábavného videa, které aktuálně čítá přes 70 tisíc zhlédnutí.
Dost bylo samochvály, pojďme do Středozemě za našimi přáteli. Sedmý den jsme se probudili do nového dne s nepříjemnou zprávou. Král Theodén byl posednut zlým čarodějem Sarumanem a celý Rohan tak v podstatě ovládal Sauron. Na scénu naštěstí přispěchali naši hrdinové Aragorn, Gimli a Legolas v čele s čarodějem Gandalfem. Ten pomocí své kouzelné hole zlého Sarumana z Theodéna vyhnal a navrátil tak králi nejen Rohan, ale hlavně zdravý rozum. Uzdravený král byl však stále slabý a bylo jej třeba plně uzdravit. A kdo jiný by mohl splnit tento úkol, než naši táborníci.
Náplní dopoledne tak bylo kromě indiánské házené a ringa také vaření lektvaru. Z přírodních zdrojů měly družiny za úkol uvařit ten nejsilnější čaj, který Theodéna postaví na nohy. K čaji si družiny vařily i vlastní oběd. Nejen tedy, že naše děti vychováváme v oblasti víry, zálesáctví nebo dobrých mravů, snažíme se jim vštěpovat i základy vaření. Vhodnou variantou pro takovou zkušenost se ukázal být bulgur s párkem a zeleninou a banánky s čokoládou.
Odpoledne děti pomocí svých lektvarů dokonale vyléčily krále Theodéna a celý Rohan se vydal na cestu do Helmova žlebu, jelikož stále hrozilo riziko napadení skřety. Po cestě se však stalo přesně to, čeho jsme se báli a družiny byly během bojovky napadeny. Kromě skřetů nás však napadlo i počasí a tak jsme hru museli přerušit, naštěstí byla už ve svém samotném závěru a tak nám plány počasí zhatilo jen částečně.
Následovala večeře a poté byl naplánován slavnostní táborák. Těsně před táborákem jsme se však příběhově vrtátili do situace, kde naši hru přerušila bouřka. Boj rohanské jízdy se skřety Uruk-Hai. Boj sice vyhrála strana dobra, Aragorn byl však odvlečen jezdcem skřetů a shozen ze skály. Jediné co po něm zbylo, byl přívěsek, který dostal od Arwen.
Táborový oheň proběhl v klasické kulturně-socializační a přátelsko-zpívané atmosféře. I přes opětovné přerušení programu bouřkou a rychlé evakuace od ohně do kuchyně, se letošní půlení tábora povedlo.
Den 8 – Bitva o Helmův Žleb
Před časem jsme se v rámci programového vedení rozhodli začít tábor postupně inovovat. Všechny zajeté bojovky a programy jsme zapečetili a na pár let zastrčili do šuplíku a nikdo neví, kdy je opět vytáhneme. Od té doby jsou naše programy čistými výplody fantazie našich vedoucích. Bráníme se umělé inteligenci a hry tvoříme jen s pomocí vlastní kreativity. Jednou z bojovek, která se však zastrčení do šuplíku stále brání, je hra na jaguáry. Jednoduchý princip spočívá v rozdělení se na jaguáry a lovce. Lovci (družiny) chodí většinou ve větších skupinách a jejích cílem je logicky ulovit jaguáry. Jaguáři se loví plácnutím, respektive dvěma plácnutími. Tím prvním jaguára zraníte, ten je zraněn na deset sekund a pokud jej do této doby plácne druhý člověk, je mrtvý, pokud ne, je mrtvý ten, kdo jej první plácnul. Lety osvědčená bojovka ani letos nezklamala a opět se osvědčila jako „šuplíkunehodná“
Odpolední program se odehrával ve Středozemi, konkrétně v Helmově Žlebu, kam i přes problémy nakonec rohanská jízda s našimi hrdiny v patách dorazila. Už ráno se však děti dozvěděly jednu zásadní novinu. Při ranním nástupu se totiž z lesa vypotácel Aragorn. Nikdo nevěřil svým očím, protože Aragorn měl být mrtvý. Jako zázrakem však z útesu spadl přímo do řeky, která zmírnila jeho pád a o vlásek tak unikl smrti. Dobrou zprávu z Aragornova přežití však v zápětí vystřídala zpráva hrozivá. K Helmově Žlebu se blížila obrovská armáda skřetů. Bitva byla nevyhnutelná.
Vracíme se tedy zpět k odpolednímu programu, do situace, kdy už je Helmův Žleb (tábor) obléhán skupinou krvežíznivých skřetů. Skřeti nejprve prolomili první hradbu, poté druhou i třetí a blížili se k poslední nejsilnější hradbě, kterou nikdo nikdy nepřekonal. Jen tato jistota držela ještě v obráncích Žlebu určitou naději na úspěch a přežití. V tom ale ze skupiny útočníků vyběhl skřet s něčím svítícím v ruce. Postupně se přibližoval a až bližší pohled odhalil to, co třímal v rukou. Byla to bomba s hořící rozbuškou. Než se obránci stihli vzpamatovat, bylo už pozdě. Skřet doběhl až k hradbám a šipkou skočil do díry v kanalizaci. Ozval se obrovský výbuch, do vzduchu se vznesl oblak prachu, kouře a okolo začaly dopadat kousky hradeb. Skřeti prolomili poslední hradbu a valili se v zástupech do pevnosti. Obránci po jednom umírali a skřetí vítězství bylo blízko. Z dálky se však najednou začal ozývat dusot kopyt provázen silným světlem. Skřetí vojska se zastavila a vzhlédla směrem ke světlu. Z oslepující záře se najednou vynořil Gandalf na koni, se svou zářící holí. Za jeho zády se postupně vynořovaly další a další postavy. Byla to rohanská jízda, která sjednocena Theodénovým vyléčením, přispěchala v poslední minutě na pomoc. O vítězství dobra jíž nebylo pochyb. Jízda v čele s čarodějem pobila vše, co stálo v cestě a Helmův Žleb byl tak znovu ubráněn.
Večerní program po náročné a zdlouhavé bitvě zařídila oblíbená hra poklička a chvály pod vedením našeho šikovného kolegy Petra Tichavského. Divoký den uzavřel pískot na píšťalku a ohlášení večerky. Šup do spacáku a dobrou noc.
Den 9 – Sporty, bohoslužba a výsadek
Devátý nedělní den byl ve svých naplánovaných obrysech velice jednoduchý. Dopoledním programem byly sporty – lagori a vybíjená. Družiny se v napínavých sportovních bitvách potkaly už potřetí za tento tábor a opět byl každý zápas fenomenální podívanou. Na oběd jsme měli smažený kuřecí řízek a brambory.
Odpoledne nás čekala bohoslužba, která byla svou náplní speciální, protože se náš družinový vedoucí Lukáš rozhodl veřejně vyznat, že věří v Boha a nechal se pokřtít. Bohoslužbu jsme se rozhodli udělat u Vlčí skály. Ještě v sobotu bylo koryto potoka vyschlé a podmínky pro křest tedy nebyly ideální. V průběhu neděle nám však zapršelo, naše tradiční křtící místo se naplnilo vodou a Lukáš tak mohl úspěšně začít svůj nový život s Bohem.
Jak už to tak bývá, klidnější den většinou znamená, že se něco blíží. V deníku se tento fenomén neobjevuje poprvé, opět tedy mířím na Vás, pravidelné čtenáře, kteří už jste také určitě vytušili, že se něco chystá. Již několik dní jsme děti připravovali na možný útok skřetů na naše tábořiště. Všichni museli být schopni si do pěti minut sbalit několik věcí klíčových pro přežití v přírodě. Mezi nimi například spacák, karimatku nebo láhev s pitím. Takovému mentálnímu vypětí byli táborníci vystaveni přibližně od středy, kdy jsme je dvakrát vyzkoušeli formou rychlé pohotovosti a ověřili tak kvalitu a rychlost sbalení.
Samotný den (nebo spíše hodina) přišel právě den devátý v noci na den desátý. O půlnoci totiž celý tábor probudil poplach, který značil, že skřeti se blíží. A skutečně tomu tak bylo. První co po probuzení děti slyšely a viděly, byla skupina skřetů s loučemi, která vydávala nelidské a zvuky a mířila si to přímo k našemu táboru. Následovalo tedy to, na co družiny tak pečlivě trénovaly. Co nejrychlejší sbalení a evakuace tábora, která platila pro starší dvanácti let. Obojí proběhlo úspěšně. Úkolem mladších bylo mezitím tábor bránit. I to klaplo na jedničku. Mladší táborníci, kteří nebyli evakuováni, pak ještě čekal jeden nelehký úkol. Pomoct Frodovi se Samem ulovit Gluma, tajemné stvoření, které se, ovlivněno prstenem, transformovalo postupně do jakési divoké, znetvořené a groteskní formy hobita, která neprahla po ničem jiném, než být s prstenem moci, který tak dlouho střežila, než jej našel Bilbo Pytlík, strýc Froda. Také tento úkol naši mladší hobiti zvládli na jedničku a Glum byl zajat.
Den 10 – Outdoor a bloudění Emyn Muilem
Kvůli outdooru není pro desátý den žádná fotogalerie
Po chycení Gluma si mohli mladší táborníci v táboře na chvíli oddechnout. Čekala je přátelská bitva s našimi larpovými zbraněmi a pozitivně laděné dopoledne bez starších táborníků, které si tradičně děti užívaly na 110 %. Mezitím zmínění starší tábornici byli v noci rozděleni na dvě skupiny a každá byla pro jistotu evakuována na jiné místo. Zde měla každá skupina za úkol si vytvořit přístřešek a přečkat noc. V sedm hodin ráno pak skupiny otevřely obálky, které jim svým obsahem ukázaly na místo Emyn Muil, skalnatou pahorkatinu, ve které se dá lehko ztratit.
Ve skutečnosti se skupiny vydaly do města Boskovice, kde na ně čekala krátká městská hra, při které plnily různé úkoly, které ověřily jejich schopnost spolupracovat, ale i rychle přemýšlet a strategicky myslet. Po splnění úkolů vedla trasa přes zámecký park a letní kino až na samotný Boskovický hrad, kde stejně jako na mladší v noci čekal Glum. Po vzoru noční scénky se i pro starší odehrál stejný příběh. Pro úplnost doplním, že Glum, zajat Frodem, slíbil hobitům věrnost, oddanost a to, že je dovede do Mordoru, kde jim pomůže prsten zničit.
S těmito myšlenkami se starší táborníci vydali na poslední část jejich putování. Od Gluma se dozvěděli, že mají najít miláčka ve vesnici Žďárná. Oním miláčkem ale nebyl prsten moci, jak jej přezdíval právě Glum, ale restaurace U Miláčka, kde na skupiny čekala poslední obálka s instrukcemi. V této obálce stálo, že cílem cesty je samotná Černá brána, která odděluje Mordor a Horu osudu od ostatního světa. Po příchodu k ní ale táborníci, tentokrát už mladší i starší, zjistili, že bránou nelze projít, a že k průchodu k Hoře osudu a úspěšnému zničení prstenu bude třeba najít jinou cestu. I tak ale hobiti společně s Glumem ušli veliký kus cesty a přiblížili se tak ke svému cíli.
Den 11 – Bitva o Minas Tirith
Tábor se pomalu ale jistě překlopil do dvouciferných číslic a nás už teď začíná mrzet, že za pár dní budeme muset naše krásné tábořiště opustit. Abychom na takovou smutnou skutečnost pozapomněli, nemohli jsme podniknout nic jiného, než dohrát sportovní turnaj v lagorách a vybíjené. Vzhledem k menšímu počtu družin se letos stihly sporty čtyři, pamatujeme ale i tábory, kdy se sotva stíhaly sporty dva.
Na oběd jsme měli v tento den excelentní koprovou polévku a rybí filé, za které by se nestyděla ani pětihvězdičková přímořská restaurace, která ryby z moře loví rovnou na pánev.
Na odpolední nástup jsme se přesunuli do Gondoru. Ani tato říše neunikla pozornosti skřetů a rovněž se k ní blížila nepřátelská vojska. Bylo tedy třeba si zavolat o pomoc. Jenomže jak takovou pomoc zavolat. Telefony ve Středozemi neexistují, poslové na koních by byli příliš pomalí a poštou by to také nešlo. Napadá Vás něco? Pokud přemýšlíte nad soustavou obrovských vatrových pochodní, umístěných na vrcholcích hor a luk, přemýšlíte správně. Přesně tak totiž naši přátelé z Gondoru přemýšleli.
Úkolem dětí pro toto odpoledne bylo tedy rozdělat, podobně jako ve Středozemi, soustavy majáků, které postupně dají vědět Rohanu, že Gondor potřebuje pomoct. Cílem bylo připravit si pět balíčků dřeva tak, aby ho družiny při postupně ztěžujících se podmínkách, dokázaly vždy rozdělat. Určitě nebude překvapením, že děti v této zkoušce obstály na jedničku.
Po večeři jsme se přesunuli na druhý konec majáků, tedy do Rohanu. Po stažení vlajek na nástupu děti očekávaly klidný večerní program. Najednou se ale rozrazily imaginární dveře a doprostřed nástupiště přiběhnul Aragorn. „Majáky Minas Tirith. Majáky jsou zapáleny. Gondor volá o pomoc!“ Bylo jasné, že pochodně zafungovaly a stačilo už jen počkat na odpověď krále Theodéna. „A Rohan pomůže,“ odvětil. Bitva tedy byla nevyhnutelná.
Pro bitvu jsme vybrali večerní podmínky, od kterých jsme si slibovali skvělou atmosféru. Bojovalo se se svítícími šípy a koulemi, které svištěly noční oblohou sem a tam a osvětlovaly celé bitevní pole. Minas Tirith byl v obležení a situace se opět zdála bezvýchodná. Celou beznadějnost podtrhlo obrovské hořící beranidlo, které prorazilo hlavní bránu a skřeti vnikli dovnitř pevnosti. Gandalf společně s Aragornem však naději neztratili. Rozhodli se vyrazit naposledy bok po boku na zteč a prorazit hordu útočících skřetů. Bylo to právě v tomto hrdinném momentu, kdy se rozezvučely rohy a na obzoru se objevila rohanská jízda, vedená králem Theodénem. Králové nakonec skřety na poslední chvíli do jednoho pobili a zachránili tak Minas Tirith před zkázou. Sauron tak prohrál v druhé bitvě po sobě a vítězství záleželo už jen na dvojici hobitů provázené Glumem. Jak to tak ale bývá, vše se nakonec ještě trochu zamotalo.
Den 12 – Odula útočí
Po velké bitvě o Minas Tirith se přesouváme zpátky do příběhu a cesty Froda se Samem k Hoře osudu. Po neúspěšném pokusu projít přes Černou bránu, která byla příliš dobře střežena skřety a jinými tvory, bylo třeba najít alternativní cestu. Průvodce Hobitů Glum naštěstí nebo možná spíše naneštěstí znal tajnou cestu, která vedla do průsmyku Cirith Ungol. Jeho na první pohled ideální plán byl ale ve skutečnosti skrytou Glumovou lstí, jak se svých společníků zbavit a získat tak zpět svůj milovaný Prsten.
Víceméně s takovouto příběhovou motivací se do dvanáctého dne probudili i naši táborníci. Hned při ranním nástupu se opět setkali se všemi třemi hlavními postavami cesty k Hoře Osudu. Ti si zrovna dopřávaly zaslouženého spánku. Jediným, kdo nespal, byl Glum. Ten už totiž začal postupně realizovat svůj plán. Z batohu vytáhl poslední kousky lembasu, rozdrobil jej na Samovo oblečení a zbytek zahodil ze skály dolů. Poté oba Hobity nenápadně vzbudil. Když se Frodo natáhl do batohu pro poslední zbytky lembasu, zděsil se, snídaně byla pryč. Po chvilkové hysterii a obviňování se navzájem ukázal Glum na Samovu košili, která byla pokryta drobky elfského chleba. Následovala hádka, po které Frodo ovlivněn prstenem a Glumem, zavrhl Sama a zakázal mu s ním dále pokračovat. Glumův plán vyšel do puntíku a zbývalo se zbavit už jen jednoho Hobita.
Ranní nástup skončil a Frodo s Glumem se vydali dále na cestu. Družiny, převtělené pro logickou návaznost do Samovy příběhové linky, se ale i přes hádku se svým nejlepším přítelem rozhodly v cestě pokračovat a zachránit pana Froda ze spárů nebezpečného Gluma. Dopolední program spočíval tedy v tom, posbírat co nejvíce různých nápověd, které odhalí budoucí nástrahy průsmyku Cirith Ungol. Chytrou úkolovou hrou kombinovanou s různými logickými i jinými úkoly se družiny postupně dozvěděly, že v průsmyku čeká na Froda velmi nebezpečný tvor jménem Odula. Odula byla obrovský pavouk, který pomocí jedu v obrovských bludištích pavučin loví své nepřátele.
Po tomto nepříjemném zjištění následovalo na odpoledním nástupu zjištění ještě více nepříjemné. Frodo a Glum procházeli průsmykem, když tu náhle se Glum podle plánu Frodovi ztratil a nechal jej bloudit průsmykem o samotě. Frodo, bloudící soustavou pavučin a mrtvých těl, si až příliš pozdě uvědomil, že byl Glumem obelstěn a Sama vyhnal neprávem. Právě ve chvíli uvědomění mu totiž tělem projela pronikavá bolest. Odula jej našla. Frodo zbledl a upadl bezvládně na zem. Obrovský pavouk se snesl nad Hobita a postupně si svou oběť začal balit do pavučiny, když tu náhle se zpoza skály vynořil Sam a mečem Odulu zranil. Odule, chroptící a svíjející se bolestí nezbývalo nic jiného, než se stáhnout zpět do jeskyní. Sam rychle přispěchal ke svému příteli, bylo ale už pozdě. Frodo byl úplně bílý, studený a oči mu zíraly bez pohybu do prázdnoty. Sam, třímající tělo Frodovo, najednou zaslechl z dálky šramot a rychle se ukryl za nejbližší kámen. Byla to tlupa skřetů, která nejspíše zaslechla syčícího pavouka a byla zvědavá, co se stalo. Na místě však našla jen polomrtvého Froda, zabaleného v pavučině. Skřeti ihned poznali, že Frodo je jen v jakémsi hibernačním polospánku, do kterého si Odula své oběti před konzumací uvede, a vzali jej s sebou do skřetí věže.
Ano, i takto vyčerpávající scénky jsme schopni na táboře zpracovat. Letos hlavně díky našemu příběhovému scénáristovi Tomovi, který celý tábor, den co den a noc co noc, hlodal původní filmy Pána prstenů a vytvářel scénáře na míru postavám, tak, aby byl příběh pro děti co nejvíce pochopitelný.
Vracíme se po krátké reklamní pauze zpět na odpolední program, kterým nemohlo být nic jiného, než mise s cílem zachránit Froda ze spárů skřetů. Cílem družin bylo opět coby Sam, projít nebezpečnou trasu a sledovat stopy skřetů až do skřetí pevnosti. Postupně táborníci museli vyslechnout zraněného skřeta, odlákat skřetí hlídku a odposlechnout skřetí hádku a zjistit informace o pevnosti. Po splnění všech těchto úkolů se nakonec každé družině podařilo postupně přispět k záchraně Froda a osud Středozemě byl tak opět na chvíli pod naší kontrolou.
Naše družiny jsou natolik šikovné, že během záchranné mise si dokonce zvládly připravit i těstovinový salát na večeři. Nabitý a náročný den jsme poté ukončily společným časem v royalovských kuchyních, při kterém si děti vyměňovaly kartičky s informacemi, čeho si na sobě navzájem váží.
Den 13 – Zničení Prstenu
Po dvou velkých vyhraných bitvách se zdálo, že je osud Středozemě na dobré cestě. Samův téměř beznadějný pokus o záchranu Froda nakonec také vyšel a vše nasvědčovalo zdárnému konci. I přes podařené momenty našich hrdinů v závěrečných fázích příběhu ale nebylo vůbec vyhráno. Sam s Frodem sice už byli za hranicemi Černé brány v Mordoru, čekala je však poslední nejtěžší část cesty přes samotný Mordor, kde se nad temnými pláněmi tyčilo vševidoucí Sauronovo oko.
Paralelně s touto další beznadějně vypadající příběhovou situací se v tábořišti pomalu srocovali táborníci na předposlední standardní ranní nástup. V dálce přibližující se mračna byla perfektní metaforou pro nastávající situaci. Před družinami totiž stál poslední úkol, který byl zároveň tím nejtěžším. Projít územím Mordoru, vyšplhat se na Horu osudu a zničit prsten. Jsme už ve třináctém dni tábora, takže různé chvály o tom, co vše jsou naši vedoucí schopni vymyslet, vám nejsou cizí. I u letošní „velké hry“ tomu nebylo jinak. Naši vedoucí Matěj s Eliškou vymysleli celodenní hru, která se skládala z plnění logických, fyzických i vědomostních úkolů a boje se skřety i mezi družinami navzájem. Popisovat unikátní způsob boje, který kombinoval prvek náhody se strategickým vylepšováním statistik postav, za které družiny hrály, by vyšlo obsahově nejspíše na další deník, zeptejte se tedy, prosím, táborníků doma, oni vám to jistě velice rádi vysvětlí. Nicméně tato kombinovaná aktivita vydala svou náročností, zábavností, promyšleností i délkou na celý den. Kolem šesté hodiny hra skončila a následovala večeře mimo tábor, pro jejíž účely si děti musely vytvořit v lese přístřešky. Po večeři a úspěšném projití Mordoru a vyšplhání se na Horu osudu nastal čas na dlouho očekávaný moment – zničení Prstenu.
Družiny z šifry, kterou vyluštily během večerního programu, zjistily, že se mají vydat do lomu v Šošůvce, který byl pro znázornění Hory osudu perfektním místem. Po příchodu na místo se dětem naskytl následující pohled. Na hranici skály, těsně nad hladinou lávy (vody) stojí Frodo a v ruce drží Prsten moci, který se zálibou pozoruje. Z dálky ho pozoruje Sam, který na Froda křičí, ať prsten do lávy vhodí a definitivně jej tak zničí. Prsten však Froda během cesty ovlivnil natolik, že svému nositeli zatemnil mysl a donutil si jej naposled nasadit na prst. Frodo, neschopen odolat, si Prsten moci skutečně nasadil a zmizel. Přesně v tu chvíli ale do situace přiběhl Glum a vrhl se do prázdna na místo, kde ještě před chvílí stál Frodo. Podařilo se mu neviditelného Hobita zachytit a po chvíli zápasení Frodovi ukousl prst i s Prstenem, který následně konečně, po dlouhém čekání, mohl potěžkat v ruce. Glumovi už kromě Prstenu na ničem jiném nezáleželo, nevšiml si tak ani toho, že Frodo, choulící se na zemi, vstal a v posledním vzepětí sil strčil Gluma i s Prstenem do ohňů Hory osudu. A tak skončil osud tří věcí najednou. Zemřel Glum, zničen byl Prsten moci a zanikl tak definitivně i pán zla Sauron. Osud Středozemě byl zachráněn a společně s ní i všichni naši hrdinové.
Den 14 – Závěrečná bitva
Poslední táborový běžný den už naši táborníci vstávali s vědomím, že se jim podařilo zničit Prsten a společně s ním i Saurona a celou Středozemi spasit od jisté zkázy. Těm z vás, kteří příběh Pána prstenu znáte, ale jistě neuniklo, že v zakončení příběhu jsme vynechali jednu velmi podstatnou část, která umožnila Frodovi se Samem projít nepozorovaně Mordorem. Jelikož jsme přeci jen stále na táboře, nemůžeme dvě věci, odehrávající se příběhově paralelně na jiných místech ztvárnit v jeden moment. A proto jsme zvolili chytrou variantu. Během předchozího dne vstoupil v jedné chvíli do scénky Tom Bombadil, který jakoby zastavil čas a postavy zamrzly. Tom Bombadil vysvětlil na Frodovi se Samem, že tento moment si musí zapamatovat. A přesně v tomto momentu jsme se ocitli v pátek dopoledne, jen ne za branami Mordoru ale před. Aby totiž mohli Hobiti bezpečně projít k Hoře osudu skryti před zraky Saurona, vymyslel Aragorn brilantní a riskantní plán. Společně s ostatními členy Společenstva a armádou se rozhodli vylákat Sauronova vojska a odvést tak pozornost. Jak už jistě tušíte, léčka Aragornovi vyšla a Hobiti se mohli skutečně nepozorovaně dostat až k Hoře osudu.
Tím byla naše příběhová linka definitivně ukončena. Táborníci si po poslední bitvě u Závory mohli finálně oddechnout a pomalu se začít připravovat na návrat do civilizace. Ještě před tím, nás ale čekal tradiční závěrečný slavnostní nástup a táborový oheň. Před nástupem si družiny nacvičily scénky na zadaná témata, mezi kterými nechyběly například horor, lovestory nebo pohádka. Vyhlášení výsledků táborovky, nejlepších uklízečů ve stanu, poděkování kuchařkám i vedení, táborák, scénky, kázání, chvály a je to. Ne, že bych byl líný vypisovat všechny detaily a pocity, které během posledních chvil na táboře zažíváme, spíš se snažím o naznačení toho, jak rychle závěr, a obecně celý tábor, vždy utíká. Rovněž si netroufám pouštět se do popisu atmosféry, jelikož bych pomocí řádků nebyl schopný nastínit ani zlomek z reality.
Letošní tábor je za námi a nezbývá než se opět po roce s vámi, věrnými a hlavně trpělivými čtenáři, rozloučit. Ročník 2026 se z mého a věřím, že i ostatních pohledů, velice povedl. Něco končí, něco jiného začíná. Přes prázdniny nás ještě čeká Středoevropský kemp v Milovicích u Prahy a rozjelo se už také plánování chat, víkendovek, akcí i podzimního minitábora. Jestli ještě vaše dítě není členem ostravského Royalu, je ta pravá chvíle jej přihlásit ☺. Nezbývá už nic dalšího vám popřát pěkný zbytek prázdnin a těšíme se zase za rok!
„Jediné, o čem můžeme rozhodnout, je, co uděláme s časem, který nám byl dán.“
– Gandalf
