 |
| Souboj o markrabství Moravské
10. – 24. 7. 2016 „Léta Páně 1266 se zdá, že říše již vládne král železný a zlatý Přemysl Otakar toho jména druhý je mocná a velká, uvnitř čekého království však bují kořen sváru. Mocné hlavy moravských rodů zvedají hlavu a snaží se získat podíl na moci a slávě českého státu. Moravský markrabě má co dělat, aby udržel pořádek a králi ručil za klid na jižní hranici. Netuší, že jeho dny jsou sečteny. Meče jsou naostřeny, hrady opevněny a intriky v skrytu upleteny …“ Neděle 10. 7. – Lenní slib Na den Svatého Cyrila vydal náš milostivý král Přemysl Otakar II. nařízení, kdy všichni příchozí do království českého i markrabství moravského, musí složiti do tří dnů lenní slib některému z českých šlechticů. Tak se i stalo na Sloupském panství a to na den sv. Libuše, kdy velká skupina příchozích ze slezského knížectví přišla na území Markrabství moravského. Herold jeho veličenstva příchozí seznámil s právy a povinnostmi na území království a následně je Moravský markrabě laskavě přijal ke slyšení. Po slavnostní ceremonii před jeho milostí naši poutníci složili lenní sliby přítomným hlavám staroslavných českých a moravských rodů. Pondělí 11: 7. – Rytířský a pážecí turnaj Hradní kuchyně zrána hlásí nedostatek dřeva pro topení. Proto byla vyhlášena těžba dřeva a to za odměnu ve stříbře. Ony totiž rody v království českém začaly mezi sebou soupeřit o místo v královské radě a každý tolar se hodí. Za týden budou předstupovat před krále ten rod, který bude mít hrad nejmohutnější, počet vesnic a poddaných největší a vůbec bude nejmocnější, ten zasedne ve výnosné a s velkým vlivem známé radě našeho milostivého krále. Odpoledne byl uspořádán cvičný turnaj pro nováčky řemesla válečného. Všichni se cvičí v práci s mečem tak, aby byli schopni se postavit do vojska krále našeho a za jeho slávu se bíti. Je nutno zmíniti, že zranění jsou minimální či spíše žádná, jen pár modřinek. Zpráva králi byla odeslána: výcvik začal a je naděje, že vojsko bude připraveno a bezpečně zbraně ovládati. Den pak byl zakončen setkáním u ohně s písněmi a slovem osobního kaplana jeho veličenstva. Nicméně den ještě plně neskončil, neboť přišla zvěst o nájezdu loupeživých rytířů. Družiny se vydaly do nočního lesa po stopách a lupičů. Vše bylo odhaleno a informace zapsány pro použití další den. Úterý 12. 7. – Dobytí hradu lupičů a renegátů Jeden den dojde dřevo v kuchyni, druhý den je to horší. Není hrášek, bude průšvih k obědu! Proto se vydali lovčí k lovu hrášku v hvozdech okolo tábora. Díky získaným surovinám mohly pak družiny uvařit ve svých kuchyních chutné rizoto. Odpoledne pak proběhla likvidace lupičského hradu. Družiny útočily proti dobře opevněnému hradu nad Punkvou na skalném ostrohu při soutoku s Novodvorským potokem. Nejdříve však musely vyluštit indície, v kterých byly záměrné chytáky, tak dvě z pěti družin si hledání hradu v lesích prodloužily o cca 4 km. Za zážitek to však stálo – dobývací stroj přes vodu, lukostřelci na hradbách a poslední boj o citadelu byly nezapomenutelné. Stejně jako dvě bouřky a stále se zesilující déšť. V noci opravdu požehnaně napršelo, Punkva je konečně plná a s novou hrází máme u louky solidní jezero. V noci byly bouřky stejně jako blesky vydatné, krásné noční divadlo. Středa 13. 7. Chléb a hry A jsou tady naše oblíbené táborové turnaje! Jako každý rok hrajeme ringo a indiánskou házenou. Po ranní zatažené obloze přišlo slunce a tak jsme se jali sportovati. Nutno říci, že rok hraní na schůzkách v royalu dal mnohým zručnost a tak ringo není již jen infantilní zábava. Při indiánské házené to je občas drama. Nicméně, zápasů je hodně a nemáme vše odehráno. Další vypjaté mače se budou dohrávat v dalších dnech. Odpoledne jsme znovu cvičili cestu meče a pod vedením zkušených bojovníků Toma a Vrška jsme pilovali nejen základní postoje, ale i umění ovládání meče. K večeru byla vyhlášena architektonická soutěž pro nový hrad Markraběte. V zadání bylo vyrobit model nového sídla jeho milosti. Mohly být použity jen lesní materiály a jen drobnosti z naší dílničky. Je neuvěřitelné, jak kreativní děti jsou a co družina to originál a jiná myšlenka i konstrukce. Večer byl naplněn partičkou vedoucích družin, i markrabě se dost nasmál, až se vous slzami smíchu zarosil. Dítky si připravily na zadané téma během 15 minut scénky, které by s TV zábavou dozajista obstály. Závěrečné slovo s podobenstvím o neužitečné vrtačce jen na dobrou noc podtrhlo super další den na táboře. Čtvrtek 14.7. Prší a prší, ale nám to nevadí Napadla by mě příhodná hláška z nám všem známého filmu Na samotě u lesa, ale to by nebylo vhodné. Navlékáme tedy všichni pláštěnky a navzdory uplakané obloze z našich tváří sluneční svit nemizí. Dopoledne jen tak mrholí, takže otužile stojíme za kuchyní a pilujeme svou mušku při střelbě z luků a foukaček, dobové to lovecké nástroje. K večeru se tu a tam tábořištěm ozývají výbuchy smíchu jdoucí jednou z hangáru, jednou z panteonu, jednou z jídelny a pak zase z teepee, to proto, že tam jednotlivé skupinky nacvičují scénky k zítřejšímu táboráku, kterého už se nemůžeme dočkat. Ještě si ale počkáme, neboť nás čeká dlouhatánská noc a spousta krásného programu v dopoledních hodinách. Ano, noc byla dlouhatánská. Markrabě si přesně o půlnoci vzpomněl, že by chtěl vejce natvrdo. V kuchyni však nebylo a tak se družiny vydaly do lesa k babce kořenářce, tedy, ehhm, ono to nebyla tak kořenářka, jako spíše baba jaga a její dvě sestry vichřice. Naštěstí se daly přesvědčit a vejce vydaly a tak družiny uprostřed noci zdárně vejce uvařily a choutky pana markraběte uspokojily.
Dnes je den D. Vyrážíme do Rakous, kde se utkáváme s německy šprechtícím králem Rudolfem. Je vysoký, hubený, mladičký, má tmavou kudrnatou kštici a na hlavě… Hm… Květináč? Říkejme tomu improvizovaná přilba s pavím perem. No nic, každopádně jsme jej na hlavu porazili i s jeho arogantní družinou, která na nás vykřikovala sprostá hesla jako “Grüss Gott!” nebo “Einz, zwei, drei, du bist frei!”, pak také “Wie geht es dir?” a “Alles gutes zum Geburtstag!”. To jsme nemohli jen tak přejít, takže se strhla krvavá řež. Rakušákům se roztřásla kolena už při našem bojovém šikování, pak ale posbírali poslední zbytky odvahy a postavili se nám, tak jsme se přece jen mohli pobavit. Meče jsme křížili v čestných soubojích, končetiny lítaly všemi směry a nad bojištěm se vznášely výpary lidského potu. Nic jsme nedbali na crčící krev a jako lvi jsme se bili za našeho krále Přemysla Otakara II. (vládce našeho, slunce naše jasné). Když celé Rudolfovo vojsko padlo do posledního muže, zajali jsme krále a odvedli si ho s sebou domů. Měl, chudák, na kahánku. Večer jsme si za hradem rozdělali pořádný oheň a slavíce jsme se královsky pobavili mimořádnými dramatickými výkony poddaných. Za zvuku kytary jsme pomalu při hvězdičkách dali dnešnímu dobrodružství polibek na dobrou noc. Sobota 16.7. Stříbro pro Krále, neboli stríbrná horečka na Punkvě Znovu bojujeme, ale tentokrát jinak. Naše rody se spolu utkávají ve sportovních kláních. Disciplíny jsou pro naši středověkou společnost mírně netypické, ale v našem mikroregionu na Moravě mají ringo a indiánská házená letitou tradici. Odpoledne našim šlechticům trochu přeskočilo, asi se začínali nudit, protože se počali hašteřit a popotahovat o to, kdo z nich má více stříbrných dolů a dělníků, potažmo kdo z nich je schopen vytěžit více stříbra. Spor vyústil v sázku a nám poddaným nezbylo nic jiného než fárat ke stříbrným žílám. Mnoho hodin jsme v lese bojovali o území vhodná k těžbě, až jsme si nakonec vyčerpáni svorně potáhli z dýmky míru a odebrali se na večeři. Tu jsme si sami připravili v royalovských kuchyních, dostali jsme totiž od naší milované kuchařky voňavé párečky k opékání. Seděli jsme tedy v družinách při ohníčku, zatímco nám deštík začal (opět) bubnovat na kuchyňské plachty. Při samém slunce západu se však část oblohy vyjasnila a zbarvila do růžovooranžova, a my jsme zůstali stát s otevřenými ústy, neboť jsme na východě spatřili nádhernou, sytou duhu jako pečeť na celé poetické scenérii. Garantuji vám, krásnější duha než ve Sloupu neexistuje. Neděle 17.7. Návrat Krále, slunce naše jasného, Přemysla Otakara II. Neděle je samozřejmě ve znamení odpočinku a zasvěcení Hospodinu, což my, středověké obyvatelstvo, s radostí a svědomitě respektujeme. Dopoledne tedy proběhla bohoslužba a k obědu jsme dostali naservírované perfektní řízečky v trojobalu, to se naše mladé, krásné a silné kuchařky pořádně nadřely. Při svačině tvořené svátečními koláčky se ovšem odehrála katastrofa. Náš Moravský markrabě byl otráven nápojem! V křečích se sesunul k zemi, ale my jako věrní poddaní jsme nelenili, přispěchali k milé a roztomilé babičce kořenářce (prosím nahlédněte do fotogalerie a uzříte tu rozkošnou stařenku v její dřevěné chaloupce), jež nám mileráda poskytla recept na léčivý lektvar. Ten jsme ihned uvařili a Markrabě byl zachráněn. Večer přijelo Jeho Veličenstvo král Přemysl Otakar II. (vládce náš, slunce naše jasné, potěcha našeho zraku) a usedlo k nachystané královské tabuli. Byly mu podávány nejvybranější lahůdky vytvořené rukama poddaných a rovněž mu byly představeny všechny moravské rody, které mu dokonce půvabně zatančily. Poté jeho Veličenstvo předneslo výzvu, že kdo vypátrá vraha Markrabětě, dostane speciální, vysokou odměnu. Také, protože dosavadní Markrabě moravský je ze zdravotních důvodů indisponován, vyhlásil král konkurz na nového markraběte, kterým se stane ten šlechtic, jehož rod bude na konci konkurzu nejmajetnější. Všichni jsme napnutí, jak to celé dopadne. Pondělí 18.7. Cesta do Boskowicz a zase zpět a pro velké drsný outdoor Těžili jsme a těžili, až jsme vytěžili opravdu značné množství stříbra. Král má ovšem ze zákona právo na podíl z veškerého vytěženého bohatství, tudíž jsme se vypravili do Boskovic, abychom onen podíl na místním hradě vyzvedli. To ovšem nebylo tak jednoduché, neboť jsme museli předtím absolvovat složité byrokratické kolečko ve spletitých uličkách podhradí, než jsme získali povolení pro manipulaci s pokladem. Celí šťastní, že úředníky již necháváme za zády, jsme došli na hrad a připravili se na setkání s majestátným hradním pánem. Bohužel se ukázalo, že jeho majestát už s dekádami strávenými na hradě značně opadl spolu s jeho kognitivními funkcemi, z nichž nejvíce oslabená byla paměť. To byla pro nás veliká nevýhoda, jelikož si nevzpomínal ani, kde nechal klíč od pokladnice. Ten jsme nakonec našli ve studni, kam dědek často nechodí, protože koupání je u něj velmi neobvyklá činnost a ke studni se předešlého dne dostal spíše nedopatřením. Slavili jsme úspěch, vyzvedli stříbro z hradního sklepení a ponechali dědu svému osudu. Nyní je potřeba dopravit poklad do Prahy. Bude to dlouhá cesta. Rozdělili jsme se proto na dvě skupiny, ta mladší se vydala na cestu pomocí koňského spřežení a ti starší si naložili na záda batohy, s nimiž se vypravili drsným terénem pěkně po svých. Jejich příchod do Prahy očekáváme brzy, ovšem jistě ne tuto noc. Doufejme, že po průchodu nebezpečnými českými hvozdy plnými lapků a lupičů, budou ztráty na životech co nejmenší… Je před nimi celých 18 kilometrů v limitu 6 hodin a s tím, že někteří mají v nohách již 17 k tomu batohy, meče a další vybavení a na cestě je čeká boj … Úterý 19.7. Převoz stříbra Naši stateční rytíři přečkali noc podle plánu u jezera, které nebylo až tak daleko od vytoužené Prahy. Mladší družina však vypátrala, že jim po cestě hrozí nebezpečí, a proto se vydali těm starším na pomoc. Dorazili právě včas před tím, než se starší družina chystala vstoupit do nebezpečného lesa plného lupičů. Proto jsme se přeskupili a rozdělili na 5 družin, které každá nesla určité množství stříbra. Lupiči byli drsní a část stříbra ukradli, ovšem většina byla donesena v pořádku. Středa 20.7. Slavnostní turnaj na počest krále Další den se nesl ve znamení oslav zdárného donesení stříbra. Nejprve byly dopoledne odehrány poslední zápasy indiánské házené, načež měly družiny za úkol uvařit si samy oběd v Royalovských kuchyních a vyrobit vor. Po obědě následovala plavba po Vltavě. Třem družinám se plavba podařila, díky čemuž získali další indicii pro odhalení vraha. Poté následovala slavnostní olympiáda, kde se družina předháněla v dovednostních disciplínách. Vše bylo zakončeno hodem vajíčkem. Rekord 28 metrů nepadl, ale i tak některé dvojice dohodily vajíčkem velmi daleko a nejen, že dohodily, ale také chytily, což je vzhledem ke konzistenci rozplácnutého vajíčka docela důležité. Večer byli rytíři pro změnu vyzkoušeni ze znalostí z několika oblastí při oblíbené táborové vědomostní hře Riskuj. V noci měli ovšem další úkol – najít ve tmě poustevníka, který se procházel mezi mnoha babkami kořenářkami. To se zdá jako jednoduchý úkol, ale babky kořenářky vždy na dotaz reagovali tak strašidelně, že už se podruhé na temnou louku nikdo neodvážil. Čtvrtek 21.7. Lagory a další klíčové indicie Dopoledne se družiny snažily udělat na krále dojem při výborné středověké hře Lagory. To se jim zajisté podařilo, ale ještě důležitější úkol byl získat další indicie o vrahovi. Ti mladší museli pro jednu indicii sprintovat půl kilometru za klíčovým svědkem. Ti starší ji museli zase najít pomocí buzoly. Fotogalerie ze dne 11 – 12 Pátek 22.7. V Praze přestává být bezpečno Odhalení lumpa, který se pokusil otrávit markraběte, se už blíží! Družiny už mají velmi mnoho indicií. Je jasné, že je to člen královské rady a už nezbývá moc podezřelých. V Praze však přestává být bezpečno, a proto třeba vyjít do terénu a přespat nepozorovaně v lese. V lese je však třeba být ostražitý. Je třeba prozkoumat okolní terén s mečem v ruce. Téměř každý potkal členy lesních zbojníků, které bylo třeba zneškodnit. Meče opět svištěly vzduchem a zbojníci padali k zemi jeden po druhém. V noci bylo třeba proplížit se do nepřátelského tábora a získat tak předposlední indicii. Nebyl to úkol jednoduchý, protože stráží bylo všude plno. Nakonec se to však podařilo a mnozí již proto tuší, kdo je tím hrozným travičem. Sobota 23.7. Odhalení traviče a soud Hurá!!! Travič je odhalen!!! Travič je zajat! Ráno byla v rybníce vylovena superdůležitá zpráva, díky které někteří už poznali, kde a kdo je ten ukrutný skorovrah. Ještě před obědem byl dopaden a jeho kumpáni rozdrceni. Proto již večer může proběhnout soud a zároveň jmenování nového markraběte. Ano, stal se jím vedoucí té družiny, která se za celé dva týdny nejlépe osvědčila ať už v boji, moudrosti, zdatnosti či obratnosti. Travič markraběte byl pouze vyhoštěn! Měl ale velké štěstí, že král nechtěl kazit slavnost. Stejně jeho život bude odteď již jedna velká katastrofa. Může mu pomoct už jedině Bůh. Epilog Travičův život byl zpočátku ve vyhnanství velmi zoufalý, vyčítal si svůj podlý čin, ale nevěděl co s tím. Zdálo se, že jeho život už nemá cenu. Poté však potkal klíčového člověka, který mu řekl o Ježíšově oběti za jeho hříchy. Ten, který se pokusil o vraždu, teď klečel na kolenou a činil pokání ze svého hříchu a rozhodl se žít už navždy čestný a zbožný život. Je vidět, že ačkoliv člověk udělal v životě hrozné věci, tak mu může být odpuštěno. Každý má tuto šanci. |
