„Pach zpocených koní, ještě se kouřící pistole a cinkot ostruh těch kdo přežili a kráčejí v prachu prašné cesty městečka kdesi u Rio Grande.“ Kdo někdy nečetl příběhy pistolníků, indiánů, nebojácných šerifů a krvežíznivých banditů. Kdo se někdy nezasnil a nebyl některou z těchto postav? Letos máš možnost toto vše zažít na vlastní kůži. A ptáš se v jaké roli? Přihlas se, přijeď do Slope City a zažiješ mimořádný příběh. Příběh cti, odvahy, moci přátelství a neotřesitelné víry vzdorující každému zlu i protivenství.
Návrat:
- V sobotu 25. července kolem 14:00 na parkoviště u nádraží Ostrava-Vítkovice
Kronika Wolf Rock City
11.-25. července 2020
Den první/druhý – O statečném farmáři a Calverových hrdlořezech
Sobota: v dějinách našeho městečka je jen málo pamětihodných událostí, které by byly hodny zaznamenání. Každoroční nájezdy mužů bídáka Caldery se již stávají tak samozřejmými jako střídání jara a léta. Leč tohoto roku došlo k významné události. Do našeho milého údolí na břehu Rio Grande dorazila skupina odhodlaných osadníků hledajících nový život, příležitosti a dobrodružství. Hned ze startu se jim povedl kousek přímo mistrovský, kterým v očích veřejnosti významně stoupli v ceně. Při konci cesty k městu narazili na Calverovy bídáky, kteří zrovna mučili chudáka Mathease, chudého farmáře z farmy za řekou. Snažili se z něj vymlátit klíč od jeho stodoly s životními úsporami – kukuřicí na prodej na výročním trhu. Nicméně, osadníci lapky zahnali a statečného Mathease osvobodili.
Večer pak byli přivítáni mimořádným sněmem u místního šerifa. Bylo to skvostné a mrazivé zároveň, neboť setkání s místními legendami práva a pořádku stejně jako místními trapery, to se nestává každý den. Noc pak byla klidné až na noční hledání místních průvodců, kteří osadníkům v nejbližším období pomohou obstát v naší divočině.
Neděle: slavnostním vztyčením vlajky jsme dali vědět, kdo a co jsme zač, a že se s námi musí počítat. Místní pastor pronesl zajímavou krátkou řeč na téma poznání a moudrosti z listu Koloským 1:9-10 („Proto i my, od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a vyprošovat, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve veškeré moudrosti a duchovním pochopení, abyste vedli život hodný Pána). Dopolední příprava dřeva pro kantýnu za dolarový výdělek byla provedena neuvěřitelně rychle. Aby ne, neboť vidina dolary napěchovaných prkenic popožene každého občana budujícího naše stále slavnější město. O to více pak byl zajímavější odpolední výdělek, který zařídil zástupce místní banky. Jejímu řediteli se zachtělo vajec orla uvařených natvrdo. Výzva to byla hodna našich osadníků. Lov orlích vajec byl výzvou, stejně pak transport ulovených vajec na nošeném prkně roklemi a planinami divočinou směrem zpět do našeho města. Večer pak stál za to, za vydělané peníze se mohly nakoupit první pozemky a farmy. Uvidíme, kam podnikavost, vytrvalost i dravost naše nové osadníky dovede. Můžeme na závěr dnešního zápisu jen říci, kéž je jim Bůh milostiv a dá jim nejen poznání, ale i moudrost jak se vším naložit.
Den třetí pondělní- Dneska to roztočíme drahoušku
Co by to bylo za osadníky a hraničáře, pokud by neuvázali špagát na první dobrou, svázali ráhno, nabrousili nůž či se neorientovali v terénu. To vše bylo nejen procvičeno, ale i prakticky vyzkoušeno. Ono to bylo tak, dopoledne osadníci cvičili dovednosti až skoro k dokonalosti a to pod vedením zkušených a divočinou zocelených mužů a žen. V pravé poledne se všichni sešli, aby probrali to, že se do města vloudili vyzvědač. A ejhle, mezi šerifovými pomocníky se renegát našel. Při útěku byl postřelen a za dopadení byla vypsána vysoká odměna. Ihned se po jeho stopách vydali jednotlivé týmy osadníků. Byl to divoký a náročný běžecký souboj plný orientace v neznámém terénu. Naštěstí máme mezi sebou skvělé osobnosti, a proto byl renegát dostižen, chycena a dle starých zvyklostí tortury, které nám zde zanechali jezuitští misionáři, tvrdě vyslechnut. Odměna pak byla vyplacena významně vysoká a to pro každého z pronásledovatelů. To přišlo v pravý včas neboť místní Casino v Saloonu právě dnes večer otevíralo. Jak popsat večer? Asi z úst našich osadníků: „Už chápu, jak rychle člověk propadne hazardu a začne se mu to líbit.“ „To je děs, teď jsem měl dolary a už jsem po krk v dluhu.“ „Jen ať sázejí, karty jsme míchal já.“ „Ještě jednu rundu kofoly.“ Hlášky účastníků mohou potvrditi krupiéři od stolů, neboť ruleta, Black Jack či kostky jely ve velkém. Bar: na baru se šéf a jeho girls snažili, večerní výdělek 28 tis. USD se jen tak nevidí. Je až neuvěřitelné, jak pochoutkové kreace za patřičnou přirážku byli schopni vyrobit. I v vzdáleném Vegas nám závidí náš bar a jeho obsluhu. Zvláště výzvy za 100 a 250 dolarů při pití láku či oleje stály za to.
Den čtvrtý – dlouhá cesta za zlatem a zase zpět
V baru v před večer čtvrtého dne se jistý zlatokop zmiňoval nad sklenkou kofoly o obřích zásobách zlata, které našel v jednom dolu v White mountains. Že prý se valouny válí v ústí štol a potoků a nikdo zatím o nich neví. Bylo rozhodnuto podniknout výpravu do bílých hor a najít zlato. Cesta byla úmorná, kdy po cestě byli naši prospektoři napadáni chlapy z Bandoleros. Každopádně i přes jisté ztráty se povedlo zlatý důl najít a docela velký obnos zlata vytěžit. Nebylo to však zadarmo, štola byla hluboko v zemi a po posledních deští byla v nejnižších místech plná bahna a smrduté vody, žebříky, plazení úzkými prostory a překonání strachu ze tmy na zpáteční cestě, toť drsná výzva, kterou naši odvážlivci splnili a jsme na ně náležitě hrdi. Naštěstí místní průvodce Martines DeCave byl ochoten dělat průvodce. Návrat našich družin byl až k večeru, nicméně v místní krčmě skvěle navařili pravé mexické pochoutky a při večerním ohni místní kazatel přinesl skvělé názorné slovo na téma obléknutí nové člověka a zavržení zla z listu do Kolos kapitola třetí verše devět až čtrnáct. … Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit,t10 dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti
Den pátý – výročí založení města Wolf Rock City
Ač je léto v plném proudu, zima se nezeptá jak jsi se flákal v létě, ale co dělal abys hlady nepošel. Z tohoto důvodu jsme se dopoledne vydali na lov bizonů pro maso. Starý šamanský vůdce Velký sysel předpověděl již na jaře velmi tuhou zimu. Lov to nebyl jednoduchý neboť probíhal v novém teritoriu na hranici s mexikánci. Nicméně výprava se podařila, sejmuli jsme několik statných samců a samic. Krom rozporcování a naložení masa na zimu nám ještě bohatě postačilo i na prodej a dokoupení dalších, již značně prořídlých zásob.
Naše městečko slaví tento rok a shodou okolností zrovna v tento den sté desáté výročí založení. Jsme jedním z nejstarších měst na sever od Rio Grande. Tedy, původně jsme nesly název Saint Miguel dle otců zakladatelů jezuitů. Leč jejich misionářská snaha nakonec pozbyla úspěchu, většina původních obyvatele byla sublimována a tak nebylo koho obracet na víru svatou. My novodobí obyvatelé jsme pak místo toto pojmenovali po zvířatech hojně se v těchto místech vyskytujících. A na počest založení jsme uspořádali slavné sportovní hry. Hry se sestávaly ze střelby z nové verze našeho předního výrobce pana Colta pro naši neméně slavnou US Army. Dále pak v levitování míče zvaného velká ruka, pokračovali pak v hře vodovod a střelba vodní pistolí. Korunu tomu nasadil tanec našich domorodých předskokanů zvaný ….
V poledne se nic mimořádného nedělo až na drobný incident, kdy nerozumný čekatel na zástupce sheriffa chtěl vyzkoušet, jaké to je být prohnán koulí z hlavně plynového Schoefieldu. Byl prohnán a nutno dodat, že kulka v jedné ze zadních půlek je svědila štípala další den 🙂
Okolo šesté hodiny, kdy v místní canteeně osodníci večeřeli došlo k napadení ukrutnou bandou prohnaného Calvery a jeho mužů. Město se ocitlo bez potravin a tak naši milí osadníci byli doslova o kůrce chleba. Nic více a nic méně, tedy, mohli si tu kůrku osolit. Přišli nejen o zásoby včetně masa, ale i o zlato, které získali při výpravě do White mountains. Večer pak již proběhl v klidu při vtipných a vypečených hrách, jen žaludek mírně kručel, každopádně mírný hlad ještě nikoho nepoložil. Zvláště když byly objeveny dvě poslední skývy chleba a tak ten nejnutnější hlad byl zažehnán.
Den šestý – na hranici limitu
Jeho milosrdenství se obnovuje každého rána: večer nás Calverovi muži zbavili potravy leč co to, ráno se objevily jako zázrakem další. Náš sladký anděl Canteeny si ulila zásoby a zželelo se svých dětí, které má na starost a tak snídaně byla a k tomu bohatá. Mohli jsme si připomenout, že Hospodinovo milosrdenství je stále s námi a za každým oblakem čeká zase slunce. Osadníci milují sportovní zápolení. Bylo jim vyhověno a celé dopoledne jsme hráli hry ringo a lagori, hry to již vyzkoušené a osvědčené a všemi milované. Zápolení probíhalo o to intenzivněji, jak se na západě začaly kupit hradby přicházejících bouřkových mraků.
Průchod hraničním pralesem – krom jídla Calverovi muži zabavili i zlato, přinesené ze dolů v White Mountains. Zpráva to byla nesmírně smutná a to o to více když sde v našem městě objevil obchodník ze západního pobřeží, který za provizi 50% slíbil naše zlato náležitě zhodnotiti v investicích. Shodou okolností měl Sheriff ve vězení jistého pobudu u kterého se nejen ukázalo, že jest jedním z Calverových mužů, ale i že je jeho chodící mapa pokladu. Nechali mu totiž na tělo vytetovat mapu cesty k pokladu. Toho využily naše družiny a vydaly se na cestu plnou nástrah a úkladů k ukradenému pokladu. Cesta to byla strastiplná, družiny musely překonat sedm úkolů a překážek: naplnit nenaplnitelnou tekoucí láhev přičemž kdokoli se dotkl hrnku a láhve, ztratil do konce cesty svou končetinu. Po té museli projít rituálním pohřebištěm se šamanem a při luštění odpovědi a řeknuti nesprávného hesla každý kdo tak učinil oněměl (a že jich bylo …). Po té střelba očarovanou zbraní, za každý jeden výstřel ztráta zraku dotyčného … následovala vysutá lávka přes řeku a kdo spadl, dostal do batohu 5 Kg kámen. A to byla rozcvička, následovalo brodění bažinami s tekoucím bahnem a rákosem následovaný pavoučí sítí – kdo se dotkl, tomu pavouci do konce hry sežraly boty. V posledku otrávená řeka kde se museli někteří obětovat a utvořit ze svých těl živý most aby ostatní mohli žít a přejít na druhou strany. Zbědovaní, slepí, němí bosi a bez končetin se dopajdali k stromu milosti a uzdravení kam se museli vyšplhat do dvou metru (celá družina) a tak přijmout uzdravení. Vše k tomu okořenily dvě bouřky ač jsme vybíhali do terémnu za skvělého počasí. Nicméně, po tolika dnech s nižšími teplotami jsme si zvykli a nějaká voda chlad nás nerozhodí.
Proč jsme toto postoupili? Zjistili jsme, že svou zónu komfortu můžeme posunout dále, poznali jsme soudržnost kolektivu i ochotu spolupracovat a obětovat se pro ostatní. Kde jinde a kdy jindy než na táboře kde žijeme jako skvělá parta a rodina víry a i společenství rangerů.
Den sedmý – když nemohu sám, pomoc druhého se hodí
Někdy to v životě chodí, že na vše nestačíme sami a ač drsní a ošlehaní větrem a osudem se musíme pokořit a poprosit o pomoc. I my jsme v našem městě došli k rozhodnutí, že čelit osudu nelze jen sami a musíme požádat o pomoc. Rozhodli jsme se vyslat nejschopnější z nás, aby oslovili ty nejtvrdší pistolníky zdali by se nenechali najmout pro naši obranu výcvik a pomoc. Družiny se vydali do vzdáleného okresního města poohlédnout se po pistolnících. A hle, byli úspěšní. Našli sedm mužů, kteří se nebáli pomoci a postavitit se Calverovi a jeho hrdlořezům. Samosebou nás tak trochu vyzkoušeli, nicméně pomoc vyrazila. Dny se staly krásnějšími a barevnějšími a již není tolik skepse a tmy v budoucnost. Věříme, že tito hoši nám skutečně pomohou. K oslavě jejich příjezdu jsme upořádali velký oheň, kde jsme provedli slavností obřady. V rámci slavnostního ohně jsme ocenili statečné a věrné z nás cenou Březového lístku. Naši junioři Ondra G., Ondra Koci a Standa M. obdrželi zelený juniorský stupeň, bratr Jáhlo pak třetí, tmavě modrý.
Den osmý – peče celý Texas
Pršelo již od noci a tak zbyl čas na činnost pod střechou a plátnem našich skvělých kuchyní. I k nám dorazila soutěž, která pobláznila celou unii. Pozvaní hosté z předchozí soutěže, kteří pekli v samotném White house našemu prezidentovi přinesli pravidla a výzvu: upéci kváskový chleba a další pečivo a to v čase čtyřech hodin. A proč ne, pec se dá pořídit ze sauny, přidá se šikovnost družin a voňavé zázraky jsou na světě. Soutěž se skvěle vyvedla a výtvory byly nejen jedlé ale neuvěřitelně rozmanité a to přesto, že každý z družin dostala ty samé základní ingredience. Je však pravda, že mohli přidávat aditiva a tak jsme měli klasický kmínový chléb, chléb se sýrem bochánky plněné čekuládou, preclíky, vánočku a dokonce nefalšované trdelníky. Prstě, naši osadníci jsou neuvěřitelně kreativní a šikovní. Krom pečení jsme se zároveň zajišťovali oproti dalším dešťům a pod vedením hlavního inženýra Sira Smokemana kopali odvodňovací příkopy a prováděli další stavební zajišťovací práce.
Noční akce – profláklo se, že Calvera využívá moderní komunikační technologie a tak jsme začali odposlouchávat noční signalizaci jeho mužů. Z ní vyplynulo, že na neděli odpoledne 17:00 hodin zaútočí. Při noční poradě bylo rozhodnuto, že nazítří po bohoslužbě opevníme město a připravíme se na útok, který odrazíme.
Den devátý – ranní bohoslužba a následná bitva s Calverou
Svět byl tvořen šest dní a sedmý den věnoval Hospodin odpočinku. Jako jeho následovníci činíme totéž a tak v neděli ráno jsme se sešli a vyslechli nejen skvělé slovo z úst jednoho ze 7 statečných, ale i společně zapěli pod vedením naší městské kapely.
Celý den se budovalo opevnění aby v pět odpoledne proběhla krátká, nicméně o to intenzivnější bitva. I na únos našich nejmladších došlo, nicméně Claverovy muže jsme porazili na hlavu. Je pravda, že samotný Calvera jeho tvrdé jádro uniklo, ale tak velké vítězství nás značně povzbudilo.
Den desátý – varování na cestě / Outdoor / výsadek
Rada starších rozhodla po dlouhé poradě pozdě v noci, že je třeba varovat před nájezdem tvrdého jádra Calverových mužů okolní městečka. Proto již při konci astronomického rozbřesku se čtyři statečné skupiny vydaly na dalekou cestu. A cesta to nebyla ledajaká, podlý Calvera naše průzkumné týmy přepadl a odvezl daleko pryč, aby nemohli varovat ostatní vesničany. Oni se ovšem nevzdali, a tak se jim povedlo ostatní městečka varovat. Vzdálenost až 44 km od našeho města byla dostatečná k tomu, aby následný návrat s úkoly byl nejen výzvou ale i dostatečným tlakem na naše dobrodruhy. Jaké to bylo překvapením pro radu starších, když nejvzdálenější výsadek hlásil: 4:35 neunesli jsme žádný dopravní prostředek – jdeme pěšky, vycházíme z Brno Vinohrady STOP — KFC Náměstí Svobody STOP — 6:48 Letovice – šlapeme jako diví, nikdo vysílením zatím stripsy z KFC nezvrací STOP — 17:47 cílová souřadnice dosažena STOP – koupeme se v lomu a lelkujeme STOP — puchýře i přes 56 km chůze nevyžadují ruku chirurga STOP. I ostatní skupiny se dokázali skvěle zorientovat, ač nevěděli, kde jsou, a dorazit do všech městeček bez zabloudění. Mezitím menší (myšleno věkem), ale za to upovídanější skupina osadníků o polednách dorazila na Ranč Petrovice, aby si zadováděla na místních zcela klidných, studenokrevných ořích.
Dále následuje drobná reportáž poskládaná z útržků našich terénních reportérů:
4:15 – odjezd nejstarších směr Brno-Vinohrady
5:15 – vyrážejí ostatní skupiny
6:00 – první skupina přepadena Calverou a odvezena do Rychtářova
7:30 – druhá skupina přepadena na hradě Holštejn a odvezena směr Hamry
9:00 – třetí skupina se zaplétá do přestřelky s Calverou a je odvezena do Stínavy
11:00 – po dvou hodinách pochodu dorazila skupina malých na ranč
16:30 – naši starší osadníci dostali z výsadkových bodů k bodu Bílý kříž a zaujali jednotlivá ležení s chráněnou standardou, kterou bylo třeba strážit od soumraku do úsvitu.
17:35 – příchod mladých osadníků z ranče zpět do městečka – nutno říci, že jejich průvodci mají hlavu jako po vstrčení do včelína > odpovídat celý den na opakující se otázky a dotazy spolu s neuvěřitelnou neunavitelností zná asi každý rodič a dovede si zajisté toto představiti.
19:20 příjezd vzácných hostů až afrického Čadu na pozvání městské rady. Ještě o nich uslyšíme.
22:00 až 1:00 – noční přepad velkých skupinami bandoleros a souboje o vlajky
3:00 – příchod nejvzdálenějšího výsadku do města – mokří až na kost, úkoly splněny
¨¨
Den jedenáctý – slibový
Jak jest pro tento podnebný pás i roční dobu typické, slunce svit se střídá s pravidelnými zálivkami deště, tu a tam intenzivnějšími. Leč dnes byla zálivka hodna pojmenování monzunového lijáku, jak o tom hovoří čínští dělníci, kteří již třetím rokem kopu tunely v Sierra Nevada při stavbě železnice a jak říká i pan Ming, který si otevřel krámek hned vedle Sherifovy kanceláře. Déšť nás opustil až dopoledne, a tak vstávání i bylo velmi pomalé, ne jako honáci dobytka či farmáři, ale spíše jako praví angličtí gentlemani. Déšť ne déšť, povinnosti volají, a tak bylo třeba podstoupit poslední boj. Neboť naši starší stateční osadníci byli stále na cestě s varováním o smrdutém Calverovi.
Poslední boj – Sloup
Protože v jiných městech bylo oznámeno varování před bandity, vše je již profláknuté. Na Calveru je vydán zatykač a je třeba jej veřejně vyvěsit – jinak nebude mít platnost. Dle Texaského práva je třeba, aby na oficiálních místech vysel minimálně 20 minut zatykač, aby vstoupil v platnost. Pokud se tak nestane, zatykač pozbývá platnosti. Co tedy dělat, pochody a nočními akcemi zocelené skupiny vyrazily do Sloup City a pokusily se i přes odpor bandoleros vyvěsit a dvacet minut ubránit zatykače. Byli šikovní, jen jedna skupina to nezvládla a jako kajícníci museli jít bosky. I na jednu ztrátu došlo – při osobním souboji byl zraněn Mike Black, jak se později ukázalo, prst si zlomil tak šikovně, že stačila jen dlaha sádry nebylo třeba.
V odpoledních hodinách, po tom, kdy konečně všechny výsadkové skupiny dorazily, bylo nařízeno 70% volno s povinnou dohrávkou ringa, výuka dovedností a práce s ohněm pod dozorem sheriffa a zároveň výkopové práce na třicet minut po jednotlivých družinách jako prevence před dalšími monzunovými dešti.
Večerní malý oheň s Katkou Pohankovou aneb jak to chodí ve vzdálené Africe. Katka, příslušnice Královských jezdců spolu se svou sestrou přijely povzbudit naše drsného osadníky neuvěřitelným svědectvím o Boží péči a vedení. Její láska k lidem a ochota mu sloužit kdekoli na této planetě byla srovnatelná s odhodláním příslušníků SAS či Delta Force být nasazen kdekoli a jakkoli na zemi, ve vzduchu i pod vodou. Na podzim odjíždí na dlouhá léta do severního Čadu jako specialista v lingvistice Wycliffových překladatelů bible pro národ, který ještě nemá ani své písmo, jen ústní tradici.
Slibový oheň
V nočních hodinách jsme nakonec vyrazili k pověstné Vlčí skále kde čekalo vedení našeho oddílu s vlajkami royalu a vlajkou naší vlasti. Jako každý rok byl složen slib nových členů royalu a byl jim předán slibový šátek. Vítejte naši bratři v naší celosvětové rodině!
Jedním z vrcholů dne a možná i tábora pak byl úspěšný návrat Standy který přišel ze samotky třetího orlího pera. Jako jediný došel do cíle jedná z nejtěžších zkoušek a vydržel postupně zkouškami plnými sebeovládání: 24 hodin být bez jediného zvuku, 24 hodin jen o čisté vodě a samotka bez lidí a s nočními úkoly. Na začátku bylo čtrnáct odvážných a na konci jeden Standa, gratulujeme!
Den dvanáctý – Boj o kukuřici
Náš pobyt ve Wolf Rock se stává již rutinou, a tak nepřekvapí, že pravidelně zápasíme a tužíme tělo sporty a pohybem všeho druhu. Dohráli jsme turnaj v Lagori a začali hrát Irokézský sport lakros. Lakros, drsný, rychlý sport, který není pro žádná ořezávátka. Místní felčar mimochodem kvitoval s povděkem, že během let došlo k vyspělosti hráčů, a tak letos se žádné zuby neviklaly po úderu lakroskou či prsty a obecně kosti nelámaly a neštípaly. Byl to boj a zároveň krásný sport s elegancí a hráčskou grácií, avšak tělo na tělo, souboj za soubojem.
Boj o kukuřici
Odpoledne se v našem městě znovu objevil, omylem zbloudil, již nám známý podvodný komoditní obchodník. Naše místní strážní služba byla bdělá, a tak byl mezi námi rychle odhalen, aby ne, jeho černé lesklé kalhoty, levhartí košile s rozparkem, kožešinka přes ramínka a růžové vlasy byly nepřehlédnutelné. Byl odchycen a postaven před soud, neboť shodou okolností byl v jiné záležitosti u nás na návštěvě okresní soudce velký EL. Bylo to štěstí, protože rozhořčení občasné chtěli nebožáka lynčovat, oprátku udělali pěknou, nicméně krabice, na kterou jej postavili se propadla, a tak nedošlo k visu. Vysvětlením je skutečnost, že všichni jsou abstinenti, a tak v důležitou chvíli chybí bedna od whisky. Odsouzen byl k pokání, a to s trestem přinést úrok 1000 % za kukuřici, která se bude v nejbližší době sklízet. Bylo ujednání a naše boys&girls vyrazil k oblíbené sklizni kukuřice v jiných letech zvané boj o vlajky. Co říci k průběhu? Byla to mlata nevídaná, trvající dvě hodiny v podvečerním lese. Plížení, skrývání, souboje i tvrdé vyjednávání. Prostě vše, co k letnímu dobrodružství patří, stejně tak jako vlasy na hlavě, Romeo a Julie či Babiš se Zemanem.
Večer, kdy první hvězdy zasvítily nad východním obzorem, jsme zažehli oheň, kytary zněly údolím doprovázené tu sladkým, tu mutovaným to snaživým zpěvem. Během tohoto večera pak místní kazatel pronesl úvahu na téma 3 kapitoly knihy Jonáš. Výzva k následování Krista, stejně tak i výzva k následování Hospodina a předání vedení svého života jemu samotnému nebyla bez odezvy, ba právě naopak. Dnes večer se nebe pootevřelo a sám samotný Hospodin nám dal ochutnat z dobroty nebes.
Den třináctý a čtrnáctý- převrat téměř státní aneb Bandoleros u moci
Den se střídá s dnem a rutina se stává součástí našeho života. Rutina, leč krásná, každého dne tužíme svá těla sportem a nejinak tomu bylo i v dopoledne tohoto dne. Další porce lakrosu a pohybu obecně. Fyzično pak před polednem přerušuje hvizd hvížďalky vedoucího dne – dnes je kantýna zavřena, a tak je třeba vařiti v našich polních kuchyních. Nutno říci, že stávka zaměstnanců městské vývařovny, ač vaří jako v tom nejlepším hotelu, nebyla v zásadě poznat, protože krmě, které naše družiny připravily, byly, co se týče kvality i kreativity srovnatelné. Je pravda, že některé saláty byly trochu mdlé, leč kdo se někdy nepřepočítá v dávce koření, že?
Odpoledne vypadalo na další pohodu, leč mysl míní a život tvoří. Okolo druhé hodiny po poledni se jako tornádo přiřítily hordy odporného Calvery a s neuvěřitelnou rychlostí odzbrojili ochranu města našeho a převzali vládu nad ním. Občané města měli jen dvě možnosti: A. státi se otroky šíleného Calvery či za B. odejít do divočiny a tam bez zásob se pokusit o nouzový život. Nikdo se nezalekl a přijmul dočasnou prohru s hrdostí než sloužit tomu šílenci, bylo rozhodnuto ustoupit do pustiny a tam se pokusit o zázrak. Během dvaceti minut bylo zabaleno a jednotlivé družiny se vytratily do vůkolních lesů spřádat odvetu. Pro ty, kdo nás ještě neznají, začala Velká hra, to, na co se dlouho těšíme a co trvá celých dvacet hodin. Jedním z vrcholů bylo noční vaření. Bylo totiž tak. Sheriff v pustině bez léků a felčara upadl vyčerpáním do delirického stavu a bylo třeba pro něj sehnat suroviny a uvařit hutnou polévku. Tak se i stalo. Družiny v lese bleskurychle rozdělaly oheň, neboť sheriffův stav se prudce zhoršoval a vydržel by bez polévky jen 40 minut. Zde je třeba malá poznámka: mrkev a trocha brambor byly nedostatečné. Družiny polévku vylepšovaly vším možným, a tak bylo třeba zasáhnout. Věru mrtvý ježek nebyl nejlepší nápad na vývar, stejně tak i otázka, zda to, co bylo nalezeno je růžovka nebo muchomůrka tygrovaná. Podle toho také polévky dopadly: čtyři byly chuti, vzhledu a vůně spíš vývarem z rozkládajícího se ježka, jen poslední oranžová byla hutnou polévkou, jak má být. Jen chudák sheriff a jeho zástupci se při ochutnávce modlili o sto šest, aby případná nebezpečná aditiva v podobě muchomůrek a podobně nezasáhla jejich organismy. Je totiž pravda, že všichni pod 18 let měli pro jistotu přísný zákaz jakékoli ochutnávky.
Ráno na druhý den by se dalo říci, kdo čím schází, tím také zachází. V noci byl totiž podniknut výpad proti bandoleros. Ti byli dost drsní, nicméně ráno se karta obrátila. Osadníci se na město vrhli jak importované sršně mandarínské na nebohé včely medonosné evropské. Nenechali z nich nic, ani křidélko čímž to město bylo vyčištěno od veškeré zločinecké havěti. Tentokráte nebylo místo pro soud k pokání, dostali, co si zasloužili. Posléze bylo vše uvedeno do původního stavu včetně vzorného úklidu, který se tedy opravdu hodil. Po letech se totiž u nás objevila zástupkyně federálního dozoru pro oblast epidemiologie a hygieny, obávaná paní Bejčková. Nezvána, neohlášena se zjevila v bráně ve chvíli, kdy jsme dokončovali kontrolu úklidu. Naštěstí prohlásila, že se k nám jde kochat, že u jiných podobných ležení tomu našemu je daleko hůře a mohli bychom sloužit za vzor. Taky to jinde okomentovala a lehce hnula žlučí okolním táborům, které na její podnět k nám musely zamířiti a podávati se, jak to tady máme zařízeno, zvláště novou kuchyň po náročné rekonstrukci.
Večer jsme pak spolu zúčtovali – tedy vyhodnotili celotáborovou hru a následně po shlédnutí několika kousků našich divadelních společností a snědení výročního malakovu zasedli k výročnímu táborovému ohni. Ten byl na krátký čas přerušen bouřkou nicméně následně bylo počasí vynikající a my za zpěvu a hry na kytary vydrželi až skoro do půlnoci u kázání na kapitolu čtvrtou knihy proroka Jonáše, hodnocení toho, co jsme prožily, u modliteb i radostného blbnutí.
Den patnáctý – slza v oku a další rok zase zpět
Uběhlo to fakt rychle a ani jsme se neotočili dvakrát kolem paty a zase jedeme domů. Než jsme odjeli, provedli jsme důkladný úklid tábořiště, neboť ctíme zásadu, že royalista není prase ale čistotný, pořádku milovný tvor. Co říci závěrem. Konec to nebyl, protože hned v září pokračujeme a již teď pracujeme na příštím roce. Tábor skončil ale nový za 360 dní je tady – tedy těšme se na Tábor u bran ráje 2021!
