Den 1
Evakuace z Londýna a první cesta do Narnie
Je lehce před devátou ranní, a na Vítkovickém nádraží se začínají scházet děti a mladí dospělí odhodlaní vyjet do našeho oblíbeného Sloupu v Moravském krasu. S sebou mají nabalené krosny, kufry a tašky plné oblečení a vybavení, které budou na dalších 14 dní jejich jedinými společníky z domova. Dojemné loučení, mávající maminky s kapesníčky, slzy v očích a v tváři zřetelné obavy o své ratolesti. Na druhé straně skla autobusu rozdováděné děti, které vyjíždí vstříc nezapomenutelným zážitkům se svými kamarády. Dvě hodiny uběhly jako voda a na lehce skrytém parkovišti u kulturního domu ve Sloupu už na děti čeká profesor, u kterého se budou schovávat před válkou zuřící v Londýně. “Kdo to je?” Ozývá se postupně ze všech částí autobusu. “Vítejte, vítejte”, zní z profesorových úst směrem k evakuovaným dětem a posléze vysvětluje pravidla pobytu a následující harmonogram.
Posouváme se v čase a ocitáme se na farmě, tábořišti pod Vlčí skálou, chcete-li. Vybalení věcí, seznámení se s prostředím tábora a na oběd výtečné jahodové, borůvkové a povidlové kynuté knedlíky. Ideální start dobrodružství v zemi za skříní. Seznámení se s farmou na sourozence Pevensiovi neudělalo zrovna velký dojem. Přísná pravidla, žádné hračky a pro děti nepříliš uzpůsobené prostředí. To vše určitě nenasvědčovalo tomu, že by (snad) dočasný pobyt u profesora měl být něčím speciální. Opak je ale pravdou. Odpolední nástup se nesl v tajemném napjatém duchu. Úvodní scénka a přesun dětí do zadní části tábořiště. Hle! Dřevěná skříň, stojící v úplné samotě, je jako pěst na oko. Jakoby vás táhla neviditelnou silou k sobě a nutila vás otevřít dveře. Lucinka tomuto nevysvětlitelnému vábení nedokázala odolat a s ní i naši táborníci. Cvak. Skříň se se skřípotem otevřela. Huňaté kabáty a ruce, které po nich chmatají a hledají zadní část skříně. Skříň ale nekončí a průchod pokračuje. Když tu náhle kabáty vystřídají smrkové větvičky a dřevo pod nohami se promění v měkký sníh. Děti s Lucinkou netuší, co se právě stalo. Po pár krocích a prozkoumávání okolí uvidí vysokou černou lampu s hořící svící uvnitř. “Kde se tady vzala lampa,” pomyslí si Lucinka. Křup. Ozvalo se zpoza stromu. Malé růžky, červená šála, chlupatá hruď a kopýtka místo chodidel. Není to nikdo jiný než pan Tumnus, proslulý narnijský faun. Z Narnie se dostáváme zpátky na louku pod Vlčí skálou. Na pořadu dne jsou seznamovací hry pod vedením rádců družin. Každý se představí a řekne svou oblíbenou pohádku. Začínají nová táborová, možná celoživotní přátelství a dobrodružství, které přinese Narnii nový řád a spásu.
Den 2
Útěk před paní domácí a návštěva pana Tumnuse
Večerní události předchozího dne, při kterých se dostal do Narnie i bratr Lucinky Edmund, táborníkům vypověděly, že návštěva tajuplného světa za skříní asi nebude jen tak. Setkání s bílou čarodějnicí Edmunda totiž nasměrovalo úplně jiným směrem než poprvé Lucinku.
“Budíčeek!” Zní táborem v půl osmé ráno a nástupiště začínají plnit belhající se rozespalé děti a jejich instruktoři a rádci. Kdo nemá rád vstávání, na táboře to platí dvakrát. Probrat se z typicky chladnější noci, než na kterou jsme z našich domovů zvyklí, rozepnout spacák, obléct se a do pěti minut se dostavit na rozcvičku, není jednoduchý úkol ani pro ty fyzicky a psychicky nejzdatnější. Rychlý výběh nad táborové latríny, kde pod vedením zkušeného vedoucího dne probíhá protáhnutí a na tvářích táborníků se objevují první úsměvy. Dopolední nástup opět pozvolna přechází do dění v Narnii. Lucinka, Edmund, Zuzana a nejstarší Petr se nudí a přemýšlí, čím by si zkrátili dlouhou chvíli. V tom spatří rytířské brnění, které se v svitu slunce leskne a odráží se po chodbě profesorova domu. Petr už natahuje ruku, když tu náhle Zuzana zakřičí: ”Pozor, jde sem paní domácí, pryč!” Všechny děti se rozběhnou směrem nahoru po schodech. Po neúspěšném dobývání se do několika dveří najdou jedny, které jsou otevřené. “To si snad děláš srandu,” řekne Petr. Neocitli se totiž nikde jinde než v místnosti se skříní, o které jim Lucinka vehementně tvrdila, že skrývá tajný svět, ale když ji prozkoumávali, nic nenašli.
Paralelně s příběhem v Narnii začala první bodovaná táborová hra. Rusovlasé vlasy perfektně vystihly náladu paní domácí, která supěla kudy chodila a naháněla děti po celém táboře. Ty mezitím pomocí série šifer a hádanek, nelehkých úkolů a kombinací čísel dorazily až do Narnie a unikly tím hrozbě vyhubování od paní domácí. Odbila dvanáctá hodina, a to neznamená nic jiného než to, že za chvílí se táborníkům naplní břichy skvělým jídlem našich nepostradatelných táborových kuchařek. Boloňská omáčka rozvoněla kuchyň a cinkání ešusů se rozléhalo do okolních lesů a luk. Odpolední klid a maximální povolená rychlost 0.5 km za hodinu a vždy minimálně jedna noha na zemi znamenající zákaz běhu. Volný přechod v osobní volno a sportovní aktivity, které mají vždy obrovský úspěch. Sice na úkor odpoledních spáčů, ale meče nám v hangáru přece nesmí zreznout. (Nebojte jsou plastové). Druhá táborový den už tradičně neznamená nic jiného než věhlasně známý orienťák. Závod orientace zkombinovaný s fyzickou výdrží je první těžká zkouška družin. Práce s buzolou, znalost biblických veršů a schopnost neztratit se v lese. To vše bylo pro toho, kdo chtěl tento závod vyhrát, podstatným. Klidnější den ukončil duchovní program, chvály a společný čas táborníků u malého táboráku.
Den 3
Sportovní klání a stopování bobra
Den třetí započal rozehráním typického táborového sportu zvaném lagori. Osm kůlů opřených o jeden hlavní a družiny, jedna snažící se stavbu vybít, druhá ubránit. Nervy drásající souboje plné emocí k tomuto sportu nepochybně patří. Kombinace vybíjené, sprintu a trpělivosti je zpravidla jednou z nejčastěji skloňovaných věcí na táboře. Družiny od rána do večera probírají nejrůznější taktiky a vychytávky, jak co nejlépe zaskočit protivníky a umístit se tak co nejvýše v konečném pořadí. Zkušení rozhodčí připomínají vyhrocené zápasy fotbalové Ligy mistrů a občasné povzbuzující pokřikování těch, co zrovna sbírají síly na další porovnávání sil, atmosféru jen podtrhuje. Zápas dvou družin, fialových a zelených, dokonce skončil rozdílem pouhého jednoho bodu, pokud zůstaneme u fotbalové terminologie, můžeme mluvit o gólu v 96. minutě nastavení. Ano, skutečně takto napínavé to bylo.
Děti by až skoro zapomněly, že existuje nějaká Narnie, a že se v ní vlastně celou dobu nachází. Odpolední program a pečlivě promyšlená stopovací hra je ale měla přesvědčit o opaku. “Nástup!” Křičí z plných plic vedoucí dne, svolávajíc děti na společný program. Mnohé děti ještě žvýkají zbytky svačiny a nervózně přešlapují, s myšlenkou, co si na ně programoví vedoucí zase připravili. “Bum,” za vedoucími se rozsypal tácek s hrnky. Družiny chvíli zmateně pokukovaly kolem sebe, ale pak se jejich zrak upřel na chlupatou věc pod várnicemi. Nebyl to nikdo jiný než bobr. Obyčejný, trochu vypelichaný, ale stále velmi vitální a sebevědomě vyhlížející bobr. Petr, nejstarší ze čtyř budoucích králů Narnie, tedy alespoň podle proroctví, nervózně natáhl k bobrovi ruku. Ten ji očichal a udělal něco, co nikdo z dětí nečekal. Promluvil. Pevensiovi uskočili a s nimi i některé skutečné táborové děti. Po krátké výměně informací, pachových stop a vyluštění šifry se družiny vydaly na stopovací závod. Ten proběhl lehce atypicky se špetkou vzdělávací přísady. Družiny se postupně dozvídaly všemožné informace o myších, hraboších, hlodavcích a všelijakých tvorech. Klidnější část hry skončila u přehrady, kde družiny konečně dostihly pana bobra, který jim nicméně pořád nemohl sdělit potřebné informace, jelikož v okolí nebylo bezpečno kvůli tajné policie. Družinám tedy nezbývalo nic jiného než si vytvořit tajné kódy a umístit je na nejmladšího člena. Tajná policie pak na cestě zpátky byla téměř bez šance. Pár přečtených kódů tedy nic neznamenalo a všechny narnijské družiny se úspěšně dostaly do tábořiště, kde na ně čekala teplá sprcha, večeře a klidný program v jídelně. Většinou takový klid znamená noční bouři a ten den tomu nebylo jinak.
Dopředu neavizovaná noční hra a programovými vedoucími oblíbené, rádci družin nesnášené a obávané, probuzení družin uprostřed noci, poskytlo skvělou příležitost k tomu, aby se děti vypravily na hvězdicový závod do nočního okolí. Perfektním místem pro představení hodné Hollywoodského studia se stal legendární rybník. Edmund totiž bohužel nepřišel k rozumu a vydal se na cestu k Bílé čarodějnici. Ta ho však neuvítala zrovna vřele, ba naopak. Edmundovi se stala domovem chladná cela, zcela náhodou přímo vedle fauna Tumnuse, kterého do ní něpřímo uvrhl sám Edmund. Jednotlivci či dvojice měly za úkol zapamatovat si co nejvíce z noční scénky, která se odehrávala v cyklech pořád dokola, jako jakási stará zaseknutá gramofonová deska. Po sadě otázek při svitu petrolejky na rozvrzaných kuchyňských lavičkách se družiny odebraly k zaslouženému odpočinku, který byl pro další den více než vhodný.
Den 4
Výroba bobří hráze a zásah tajné policie
Jako k táboru patří hlídky, ponocování po večerce a disciplína, tak se táborovému dopoledni nevyhne ani vyrábění. Letos se, díky tématu Narnie, naskytla ideální příležitost k sestrojení bobřích hrází, kde se děti v knižní předloze vydaly na cestu do Aslanova tábora. Družiny měly za úkol vytvořit model fungující hráze, který udrží vodu a projde zkouškou odolnosti. Zároveň s hrází si měly připravit modely lodiček, které později využily k přeplavování rozbouřené ledové řeky, v našem případě malého rybníku kilometr od tábora. Hráze vypadaly ze začátku všelijak, ale dřív nebo později se začaly rýsovat tvary a rysky podobné pravým bobřím přehradám. Abyste si nemysleli, vytvořit hráz nebo něco tomu alespoň podobné, není vůbec lehká věc. Tradiční zákaz jakýchkoliv nepřírodních materiálů takovou výrobu rozhodně nezlehčuje. Nebyli by to ale naši táborníci, kdyby si neporadili. Letošní novinka upozadit vedoucí družin a nazvat je po vzoru skautských kolegů „rádci“, se promítla i do této bodované hry. Rádci se totiž kolektivně shodli, že konstruování bobřích domovů přenechají na svých svěřencích a sami se budou věnovat lodičkám. Zprvu v očích programového vedení pošetilý a odvážný nápad nakonec ale vyšel na jedničku s hvězdičkou. Více o hrázích ale později, čekal nás totiž odpolední program, kontroverze budící a nejedním táborníkem oblíbený družinový outdoor.
Opět stejný koloběh táborového dne. Oběd, polední klid a osobní volno. V kuchyni se pomalu rozpalují pánve a táborem začínají vonět lívance, další novinka, tentokrát velmi úspěšná. Kdyby mělo slovní spojení klid před bouří učebnicový příklad, byl by to právě tento den. Spokojeně žvýkající táborníci totiž vůbec netušili, že už za pár desítek minut budou za zvuku sirén utíkat z tábořiště se sbalenými krosnami na zádech. „K tábořišti se blíží tajná policie královny Jadis, urychleně si sbalte věci pro přežití noci v přírodě a opusťte prostor tábora!“ Takhle zněly instrukce. Děti se rychle dovtípily, o co jde a s úsměvy na tvářích začaly pobíhat zmateně sem a tam, většinou od seznamu věcí na vlajkovém stožáru do stanu a zpátky. Po chvíli skutečně dorazila tajná policie. Oranžové reflexní vesty, nenabité airsoftové pistole, megafon rezonující údolím a pásky s nápisem policie na ramenech. Zavládla panika. Jako šťastnou náhodou se všem dětem podařilo uprchnout, nedalo se to ale říct o rádcích družin, kteří byli všichni zpacifikováni a policejními zadržovacími taktikami donuceni k nedobrovolné spolupráci. Družinový outdoor právě začal.
Trochu přeskočíme v čase a vynecháme epickou bitvu v Šošůvském lomu, kde byli rádci bohužel pro policii, bohudík pro družiny, osvobozeni a posuneme se k večernímu překvapení. Ti vnímavější a knihy znalí už nejspíše trochu tuší, co se asi bude dít. Sourozence v zemi za skříní nenavštíví totiž nikdo jiný než sám otec Vánoc. Ideálním místem pro uspořádaní vánoční večeře se ukázal dříve zmíněný rybník. Určitě si říkáte, že uspořádat vánoční večeři uprostřed údolí obklopeného ničím jiným než lesy, je nadlidský úkol. Stačí ale parta odhodlaných programových vedoucích a něco nádherného je na světě. Samochvála sice smrdí, ale atmosféru Vánoc se nám podařilo vykreslit více než dobře. Údolím se před desátou večerní hodinou rozezněly koledy. Tmavou louku rozzářily lucerny, petrolejky a pravý vánoční stromeček. Vůně perníčků, dárky pod stromečkem a čtyři sobi, kteří je dětem předávali. To celé doplněné bramborovým salátem a řízky. Za zvuku rolniček děti odchází zpět do lesa a těší se do svých provizorních lesních příbytků. Kdo by to byl řekl, že se v půlce července při usínání ve spacáku a zvuku nočního lesa bude v malých hlavičkách honit myšlenka na dárky, ježíška, sníh a koledy.
Den 5
Čas odpočinku a sportu
Den pátý se nesl spíše ve znamení odpočinku. Sice nás ráno překvapili dva bývalí táboroví vedoucí, držíce royalovskou vlajku, kterou noc předtím prozíravě programoví vedoucí uklidili do hangáru, ale ani to dvojici od krádeže neodradilo. Družiny se ráno vrátily do tábora, plné dojmů z předchozího večera. Největší úspěch mělo samozřejmě jídlo. Dopoledne bylo ten den klidné, teplé a ideální pro dodělávání hrází a lodiček, které už doopravdy vypadaly jako pravé narnijské výtvory. V Narnii byl také klid a děti pomalu prostupovaly zimní krajinou s bobrovými dále k táboru Aslanového vojska. Odpoledne se pokračovalo ve sportovním klání. Na pořadu dne bylo ringo a lagori. Napjatou atmosféru doplňoval prach, který se zvedal hráčům od noh, které rychle kmitaly sem a tam, aby vybojovaly další bod pro svůj tým. Večer pak patřil společnému času u ohně, chválám a krátkému kázání. Děti se pak po náročném dvoudenním programu odebraly do spacáků více než rády a těšily se zaslouženému odpočinku.
Den 6
Cesta po šif(k)rách
Stáli nad hlubokým, příkrým údolím, kterým protékala poměrně široká řeka – alespoň protékala by, nebýt zamrzlá. Přímo pod nimi ji protínala hráz; a když ji spatřili, tu si samozřejmě všichni uvědomili, že bobři vždycky stavějí hráze, a bylo jim jasné, že tuto postavil pan Bobr osobně. Také si všimli, že bobrova tvář nabrala najednou velmi skromný výraz – takový, jaký lidé mají, když si prohlížíte jejich zahradu nebo čtete něco, co napsali. Takže to byla jenom běžná zdvořilost, když Zuzana zvolala: „Jé, to je hráz!“ A pan Bobr tentokrát neřekl: „Tiše, tiše,“ nýbrž: „Ach, to je jen taková hrázička, spíš pro legraci. A vlastně není ještě ani hotová.“
Krátký úryvek z knihy nám perfektně vystihuje náladu, která panovala v táboře před koncem jeho první poloviny. Ony hráze, na kterých družiny pracovaly skoro tři dny pomalu dnem i nocí, totiž konečně přišly na řadu. Speciální komise zasedla a pozorně vyslechla všech pět mluvčích družin, kteří detailně popsali jejich modely na nosítkách. Hodnotila se funkčnost hrází – tedy to, jak dokáží udržet vodu. Bytelnost – krátký běh po nástupišti. Prezentační dovednosti a v neposlední řadě taky estetická funkce čili to, jak by se bobrovým v jejich nové hrázi líbilo. Vedle hrází proběhlo také hodnocení lodiček, které se využily ještě téhož dne odpoledne. Po hrázích se dohrál turnaj v ringu, tradičně v atmosféře, za které by se nestydělo ani finále ringoturnaje. Také jsme začali trénovat upravené lagori, jelikož nás za pár dní čekalo mezi táborové utkání. O tom ale později.
Už od těch nejmladších rangerů – ranger kids, se snažíme učit šifry. Šifra slouží k zakódování nějakého textu tak, aby jej mohli rozluštit jen ti, kteří k němu mají klíč, nebo na klíč přijdou sami. Každopádně v royalu je tato dovednost hojně využívána a ovládá ji každý správný royalista. Ve hře, která dostala v celotáborovém harmonogramu přídavné jméno odpolední, jich musely družiny rozluštit rovnou pět. Po úspěšném dekódování každé ze šifer musely co nejrychleji doběhnout k rybníku, knižní ledové řece. Z jednoho břehu na druhý už bylo přes vodní hladinu natažených pět provázků. Každá lodička měla mít podle zadání v přídi malou vyvrtanou dírku. Úkol byl jednoduchý. Přivažte provázek k lodičce, zapalte svíčku a položte ji na lodičku, přetáhněte lodičku přes rybník a zapalte s ní oheň. Jasné, stručné, s trpělivostí lehce proveditelné. První vteřiny ale okamžitě ukázaly, že úkol nejspíše nebude tak lehký, jak si týmy myslely. Jedna lodička si zahrála na Titanic a v půlce se nevyhnula ledové kře. Bohužel plamenu na svíčce podvodní prostředí dvakrát nesvědčilo. Další lodička byla příliš ambiciózní a kapky vody, které se odrážely od přídě, prorážející vodní hladinu rychlosti vodního skútru, rovněž plamen usmrtily. Zbyly tedy tři lodičky, které pomalým tempem přeplavily plamen až na druhý břeh a úspěšně zapálily oheň, který posloužil narnijským hrdinům uschnout po života ohrožujícím boji s tající řekou. S nadějí na úspěšnou cestu do tábora Aslana a vidinu vyhrané bitvy proti bílé čarodějnici si děti večer zahrály všemi oblíbenou pokličku a díky čtení z knížky, se přiospalé ocitly alespoň na chvíli opravdu v Narnii. Netušily však, že spánek, do kterého za pár minut upadnou nebude mít dlouhého trvání.
Za svitu úplňku se v tajemném lese ozývá strašlivé vytí a úpění. Děti postupně vylézají ze spacáků. Drkotají se jim kolena i zuby. Zmateně hledají s baterkami svého rádce a alespoň nějakou další známou tvář. Obávaná noční hra je tu. Na louce kilometr od tábora blikají střídavě červené a bílé baterky. Dohromady jich je asi 13. Mezi nimi se pohybuje jedna lucerna. Zdánlivě jediný pevný světlý bod je ale jako siréna lákající námořníky na útes. U lucerny se totiž neskrývá nikdo jiný než velitel tajné policie královny Maugrim. Hrozivé zvuky a krvavé šrámy odradí i toho nejstatečnějšího táborníka. Jediný způsob, jak se k němu dostat je získat 5 podpisů jeho podřízených – kentaurů a trpaslíků. Pak teprve se můžete k tomuto tvoru přiblížit. Ideální zážitek před usnutím, který však děti zvládli nečekaně s přehledem. Ne nadarmo je jeden hrot znaku Royal Rangers statečný.
Den 7
Začátek nového přátelství
S příchodem Aslana do Narnie nevstoupila jen naděje a víra na znovuobnovení pořádku v Narnii a na konec vlády ukrutné ledové královny Jadis, ale také teplé počasí. Jak už se naši hrdinové dozvěděli při strastiplné cestě po ledových krách přichází obleva. Ta se nevyhnula ani našemu tábořišti a dopolední hře rovněž. Tato hra vznikla v laboratoři táborových her až letos, proto se dá říct, že byla v určitém testovacím režimu. Veškeré instrukce, které byly na nástupu sděleny spočívaly v tom, že si děti mají vzít co nejvíc oblečení, které na sebe budou posléze schopny obléct. To, že v něm potom poběží lesem už se, ale nedozvěděly. Určitě si říkáte: „Vždyť těm dětem v tropických teplotách bude strašné vedro.“ Nebojte se. Už po pár metrech se o ně začaly starat šípy našich vedoucích. Zásah = ztráta jedné vrstvy. Za chvíli si tedy družiny vyzkoušeli oblevu doslova na vlastní kůži.
Jak už tomu pravidelně bývá, sobotní odpoledne patří kultuře a táborovému ohni. Kultuře proto, protože si již tradičně družiny měly připravit scénky, které poté u zapáleného táboráku předvedou před publikem. Tématy prvního táboráku se staly tábory, kdyby na nich bylo něco jinak. Například kdyby se programové vedení chovalo neobvykle vstřícně nebo kdyby celý tábor místo klasického mluvení křičel. Novinkou ale letos byla přítomnost vedlejšího tábora Turistického oddílu mládeže 30. A 2. hlídky z Ostravy-Poruby. Zkráceně tomíci (prý jim to nevadí). Po několikaletém tichém soužití na louce pod Vlčí skálou se věci daly do pohybu a začátek společných táborových (možná nejen těch) aktivit je na světě. Večer pak samozřejmě dostalo prostor kázání, kterému tiše naslouchali i naši hosté a poté se mezi dvěma svahy ozvaly chvály a oblíbená ovečka na dobrou noc.
Den 8
Ὀλυμπιακοί Ἀγῶνες aneb Olympijské hry
Pomalu, ale jistě jsme se překlopili do druhé poloviny tábora. Neděle je sice od slova nic nedělat, u nás tomu ale takto být úplně nemůže. I tak zatím začínáme poklidným dopolednem. Hned po snídani nástup a přesun celého tábora k našemu oblíbenému rybníku. Tady na nás už čekají připravené lavičky a hlavní vedoucí Marek Bužga se svým kázáním. Lidé projíždějící kolem na kolech se občas zastaví, aby si poslechli 50členný sbor zpívající chvály a pak zase šlápnou do pedálů. Poklidné teplé dopoledne bylo zakončeno dvěma křty. Naší juniorky Klárky a vedoucího a hlavního táborového kutila Radka.
Starověké Řecko nebylo jen kolébkou vědomostní, matematickou a kulturní. Je taky velmi známé pro své ultimátní sportovní souboje jednotlivců a uctívání fyzické zdatnosti. Jestli se vám tento popis zdá alespoň lehce povědomý, určitě pro vás pojem olympijské hry nebude pojmem novým. Tradiční utkání těch nejlepších s nejlepšími sice vzniklo v Antice, bylo ale tak populární, že vydrželo až do roku 2023. Nevyhnulo se ani našemu tábořišti. Pět disciplín, které dohromady kombinovaly všechny možné lidské vlastnosti. Jablko v lavoru s vodou, které musí družina postupně po jednom členu sníst bez použití rukou. Dřevěné špalky, po kterých musí děti trpělivě po jednom kroku přecházet a předávat si poslední špalek k prvnímu v řadě, aby mohly udělat další krok. Poté mluvení s vajíčkem v puse a hádání slov. Přelívání vody z lavoru do lavoru, akorát, že musíte lít za svá záda, takže jste celí mokří a v neposlední řadě typická „boží ruka“, kdy musí družiny vyhodit míč pomocí deky co nejvíckrát bez spadnutí. Sice to nebyly gladiátorské souboje plné mečů a kopí, i tak se ale děti zapojily s vervou a bojovností, která by slušela nejednomu olympijskému vítězi. Večerní program pod vedením taktovky naší vedoucí Barči se pak nesl stále ve znamení lehkého kamarádského zápolení.
Den 9
Táborové derby
Devátý den nás čekalo něco speciálního. Olympiáda už sice proběhla, to pravé nervy drásající soupeření mělo ale teprve začít. Na pořadu táborového harmonogramu totiž stálo „den s tomíky“. Snídaně, uklízení stanů i mytí zubů probíhaly v napjaté atmosféře. V táboře se to ráno neřešilo nic jiného. Zanedlouho totiž mělo naše tábořiště naplnit dvakrát více dětí, než se tam obvykle nachází. Odbila devátá hodina a světe div se, skutečně se tak stalo. Dva tábory nastoupeny vedle sebe, zvědavě se prohlížející navzájem a špitající si se svými kamarády. Jako první bylo třeba táborníky promíchat a zahrát pár seznamovacích her. Na to že bylo ráno, tak se hrálo s nevídanou vervou a ve velice přátelské atmosféře. Mezitím se ve štábním hrnci dochucoval dopolední program, který byl po týdenním vaření připraven k servírování.
Tato další úplně nová hra byla v kontrastu s hrami, které jsme zatím hráli, něčím nevídaným. Hrací území bylo velké asi jako území čtyř průměrných bojovek dohromady. Vedoucí utvořili trojice či čtveřice a vyrazili do terénu půl hodiny před začátkem hry. S sebou měli zvon a píšťalku. Zvon byl přivázaný na dřevěné tyči a nesen dvěma lidmi. Pokud se tedy posádka pohybovala, zvon zněl. Cílem nově utvořených, promíchaných družin, nebylo nic jiného, než zkrátka zvon obsadit a co nejdéle s ním chodit. Aby to družiny neměly jednoduché, zvony byly jen tři, a ještě navíc co pět minut pískaly. Pakliže družina potkala zvon, který byl obsazený jinou družinou, utkaly se obě poté na veverčí ocásky. Celá hra „zvony“ trvala tři hodiny, což je dalším nezvyklým aspektem pro táborovou bojovku. Oba tábory se pak na část dne rozdělily a při čočce s párkem (shodnost obědů byla v tento den čistě náhodná) probíraly dopolední zážitky a nová přátelství. S plnými břichy děti pak ulehly do hamak a odpočívaly.
Táborový sport lagori už znáte. Pár dřevěných tyček, balón a družiny snažící se je shodit, postavit a ubránit. Teď nás ale čekala zatím největší zkouška v tomto sportu. Utkání s jiným táborem. Ta proběhla celkem ve třech kategoriích. Do 15, 15–18 a 18+. Zápasy se odehrály na půdě soupeře a s upravenými pravidly, která jsou vzorem z legendárního ostravského Lagori cupu, probíhajícího každoročně v Bělském lese. Dost bylo výmluv, zápasy započaly. První zápas mladších proběhl celkem bez větších komplikací a skončil lépe v prospěch Royal Rangers. Druhý zápas byl už úplně jiný. Oba tábory označily své prostřední kategorie za to nejlepší, co mají. Zápas byl velmi vyrovnaný a velmi napínavý, bohužel jsme ale těsně prohráli. Vše tedy záviselo na hlavách tábora – programových vedoucích a rádcích družin. Se zápasem Baníku a Sparty srovnatelná atmosféra (tedy až na vulgarity) byla všudypřítomná. Megafon, improvizované bubny, trhající se hlasivky a nekončící tleskání. Vše nasvědčovalo tomu, že poslední zápas bude velmi vyhrocený. Ze začátku perfektně odolávající obrany ale nakonec přece jen podlehly. Lagori byly vybity na obou stranách, stejně tak poté i útočníci, snažící se kůly opět postavit. Poslední dva sety měly rozhodnout o tom, kdo získá štít vítězů – putovní trofeje, která připadne lepšímu týmu. Tím se nakonec bohužel stál tábor 30. A 2. hlídky. Nezbylo než pogratulovat a se svěšenou hlavou začít trénovat na příští rok. Nebylo se ale za co stydět. Všechny naše týmy podaly opravdu statečné a bojovné výkony. Nechali jsme tam duši.
Zdánlivě dost nabitý program toho dne ale nebyl u konce. Okamžitě po příchodu do tábora starší táborníci podle scénky vytušili, že se na ně něco chystá. Nebylo to nic jiného než legendární outdoor, aneb sbalte se a opusťte tábor. Mladším, zůstavším v táboře, začalo pré. Ne ale na dlouho. Po odjezdu jejich starších kamarádů, juniorů a rádců totiž dostali úkol. Připravit si dřevo tak, aby udrželi do brzkých ranních hodin oheň v royalovské kuchyni. Jak se jim dařilo se dozvíme v dalších řádcích.
Den 10
Zoo nebo ferraty?
Tábor se nám dostal do dvouciferných čísel označující dny a pomalu se začal blížit ke konci. V Narnii se tou dobou zachraňoval Edmund a nejiný úkol mělo i naše výsadkové osazenstvo, které se pomalu blížilo k druhému největšímu českému městu, takzvané odbočce na Vídeň, Brnu. Tam se pomocí úkolů měli táborníci dostat až do samotné brněnské zoologické zahrady, konkrétně k výběhu vlků, kteří, jak jistě víte, hrají v knižní předloze Narnie podstatnou roli jako tajná policie královny Jadis. Po vyluštění všech šifer a hádanek a splnění všech úkolů se jim nakonec Edmunda podařilo zachránit. Další instrukce pak zněly jen: „Dostaňte se do tábora.“
Přesouváme se ale zpátky do ranních hodin k našim mladším, kteří se zrovna probouzí. Poslední zbytky uhlíků lehce plápolají a oheň pomalu uhasíná. Úkol byl splněn. Radostné poplácávání po zádech ale brzo střídá úlek a děs. Oheň sice celou noc hořel, ale vlajka Royalu, která by měla být pevně přivázaná na stožáru, chyběla. Ukradli ji totiž v noci programoví vedoucí vracející se z noční hry pro starší. Budiž to pro ně ponaučením. Není času na zbyt, nasnídat se a vyrážíme směr lanové a ferratové centrum Velká dohoda nedaleko Holštejna. Je tady pro nás nachystáno přes kilometr ferrat, lanový park a tři zipliny. Tento den zde trávíme skoro celý. Děti i vedoucí si užívají adrenalinu a zkouší, jak moc mají rozvinutý pud sebezáchovy a silné ruce, popřípadě jak pevné je jistící lano, vypadá, že dost. Jak už se poněkolikáté přesvědčujeme, royalisti nejsou z cukru a vylézt kolmou stěnu jim dělá problém, asi jako obléct si triko. Závrať, strach ani slaboch se holt ve slovníku našich mladších prostě nevyskytuje. Z ferratového parku hurá do tábořiště, kde na nás čeká teplá sprcha a rovněž teplá večeře naší kuchařky Radky.
Den 11
Propašuj co můžeš!
Dopolední program byl toho dne už tradičně opět sportovní. Byl posledním, a tak bylo třeba rozlousknout finálové zápasy v ringu a vybíjené. Po výtečném obědě následoval odpolední klid. Pro starší káva a sušenky, pro mladší nějaké ty domácí zásoby cukrátek. Každý si najde to svoje. Pak osobní volno a hodinové řádění dětí s neutuchající vervou a energií, kterou by ocenil nejeden vedoucí či rádci družiny.
Jistě vás někdy na hranicích nebo na letištích napadla myšlenka, jaké by to asi bylo být celníkem. Hledat pašované zboží v nejrůznějších zákoutích zavazadel, oblečení a dalších různých věcích. Na druhé straně jste nejspíše nebyli a asi nikdy nebudete, pokud se například neplánujete v nejbližších letech stát pašerákem drog. Každopádně naše děti si měly možnost přesně takovou situaci vyzkoušet. Tedy.. Ne přesně, ale řekněme, že se ocitli v situaci skoro totožné. Odpolední hrou byli totiž „pašeráci“. Od nových her jsme se vrátili ke starým klasikám. V Narnii začne válka každou chvílí, a tak je třeba rekrutovat do armády kohokoliv nebo cokoliv, co dokáže v boji být užitečné. Cokoliv proto, protože v Narnii je na straně Aslana i příroda – povětšinou stromy. Úkolem tedy bylo si někam do oblečení schovat kus papíru, který označoval jednoho bojovníka. Pak už to bylo víceméně jednoduché. Dostaňte se přes hranice. Území však střežili nekompromisní, rychlí a pozorní celníci. Chycení znamenalo důkladnou kontrolu a prohledání kapes, záhybů, švů, zkrátka čehokoliv, kam lze papírek zastrčit. Práce celníků není nic jednoduchého. 30 sekund je krátká doba, za kterou se dá sice spoustu věcí prohlédnout, ještě více ale přehlédnout. Pokud byste si museli v budoucnu vybrat, buďte radši pašerák než celník, ale asi přece jen zkuste zvolit něco legálnějšího.
Večer opět patřil prostoru na hry v táboře. Tentokrát čekala na nástupišti nachystaná 5kolová štafeta družin, včetně té programových vedoucích. Běh po dvaceti otočkách kolem tyče, který vypadal jako když jdete mírně podroušeni večerní ulicí. Jezení rohlíku na rychlost bez vody a použití rukou nebo běh dvojic s vajíčkem mezi čely, zkrátka typická štafeta a nic co byste nečekali, že? Před večerkou je pak třeba trošku uklidnit atmosféru a připravit prostředí vhodné k odchodu do spacáku. Perfektní příležitost pro pár odstavců z knížky, která nás celý tábor provází. Nastražené uši, v myslích odehrávající se scény a spánek, kterému se po chvíli přestáváte bránit.
Den 12
Naději střídá zoufalost
Dvanáctý den by se opět dal označit jako klid před bouří. Aby taky ne. Vojáci jsou narekrutováni, armáda připravena a vycvičena a Aslan připraven ji vést do bitvy. „Tu Aslan povstal ze svého trůnu a strašlivě zařval – jeho tlama s obrovskými tesáky se otvírala stále víc a jeho řev stále mohutněl – a čarodějnice nejprve strnula s ústy dokořán, načež si vykasala sukně a spasila se útěkem.“
Vše nasvědčovalo šťastnému jako v pohádce, ostatně vlastně proč ne, když v ní de facto jsme. Ne nadarmo se ale říká nechval dne před večerem. V tomhle případě doslova. Část dne před obědem se podobala většímu osobnímu volnu. Děti hrály vybíjenou, skotačily s meči, střílely s opravdových luků s ostrými šípy a také ze vzduchovek. Jako by se měly namlsat dobré nálady a zážitků a zapomenout na ostražitost a to, že se nacházíme před velkou bitvou. Polní táborová kuchyně měla na tento den vypsané volno, a tak si zároveň družiny vařily rizota ve svých royalovských kuchyních. K tomu banán s kousky čokolády upečený v alobalu na uhlících, pokud jste to nikdy neměli, zkuste, nebudete litovat.
Pro bitvu je sice velmi důležité vojsko, stejně tak důležité jsou ale i výzvědy. Ať už se týkají pozic nepřátelských vojsk nebo toho, jak velká nepřátelská armáda je, jsou nezbytnou součástí vojenské strategie. I proto byly naše družiny vyslány do okolí, aby zkusily nějaké takové informace získat. V pozdnějších odpoledních hodinách po úspěšném pátrání po nepřátelských základnách nás potom čekalo předání štítů vítězů vedlejšímu táboru a také ocenění všech osmi družin, které se zúčastnily lovů zvonů. Tímto byl první rok nového přátelství, minimálně toho na táboře, uzavřen. Na večeři klasické české opékání buřtů a hurá do hajan. Akorát že vůbec.
„Dívky se tedy opatrně proplížily mezi spícími a vykradly se ven. Měsíc jasně svítil a všude bylo ticho, jenom voda šplouchala o kameny. Najednou Zuzana chytla Lucinku za ruku: „Támhle!“ Na opačném konci tábořiště, tam, kde začínaly první stromy, uviděly Aslana. Šel pryč, do lesa. Bez jediného slova se obě vydaly za ním.“
Bylo divné, že se Aslan vydal takhle pozdě večer sám do lesa, a tak se s Lucinkou a Zuzanou vydali i naši táborníci. Děti šly za úplné tichosti a bez jediné baterky následovaly dívčí dvojici. Když tu náhle se z dálky začaly ozývat nelidské zvuky. Jekot, řev, úpění a jakýsi tlumený, hluboký a monotónní popěvek, při kterém vám naskočila husí kůže. Děti se pomalu blížily místu, ze kterého se ozývaly všechny ty hrozivé zvuky. Větvemi začínala pronikat i jasná záře ohně a plamenů pochodní, které držely nelidské stvůry. Jakmile se dostaly až na úplný kraj lesa, naskytl se jim hrozivý pohled. Kamenný stůl, obklopený stvůrami a Bílou čarodějnicí. Nejblíž stolu stály čtyři stvoření, připomínající jakési ježibaby v oranžových hábitech s červenou září kolem krku a mohutnými dřevěnými holemi. Těmi stvoření neustále bouchaly o kámen a cosi do toho zpívaly. Nejstrašnější ale bylo to, co leželo Bílé čarodějnici u nohou. Byl to Aslan, kterého před chvílí stvůry svázaly a položily na stůl. Dětem bylo hned vše jasné. Edmunda sice zachránily, hříšníci však patří čarodějnici. Aslan se za Edmunda obětoval.
Den 13
Velká bitva je tu
„Poplach, vstávejte, Aslan je mrtvý!“ Zpráva o Aslanově smrti se dostala do tábora až nad ránem. V tu dobu už bylo pozdě na rozvážné jednání. Začaly poslední přípravy na bitvu a v platnost vstoupila plná bojová pohotovost. Od té doby panovalo v táboře napětí a nikdo nevěděl, kdy bude muset v plné polní vyrazit do bitvy. Takzvaná „velká hra“, která zpravidla trvá minimálně jeden den a je zakončena epickým soubojem družin proti programovému vedení, je vždy velmi očekávanou událostí. Jelikož je to hra velká, potřebuje také velké ohodnocení. Dvojnásobný počet bodů, který družiny získávají, bývá tím pádem obrovskou motivací.
Letos v programu zatím nebyl boj o vlajky, který je asi tou nejtypičtější táborovou bojovkou a nejoblíbenější hra. Program tohoto tábora byl ale, jak už asi víte, kompletně jiný. Hry, které bývaly vždy se nehrály, naopak nové dostaly prostor a celý harmonogram také běžel trochu jinak než vždy. Boj o vlajky je však tolik s táborem spjatý, že ani revoluce si na něj nepřijde, a tak si letos vybojoval místo ve velké hře. Kruhy z lan a uprostřed vlajka a tři kolíky. Zdánlivě jednoduchá a nezajímavá hra. Co když ale bude trvat sedm hodin? Slyšíte dobře. Nebyl v tom ale sám. O velkou hru se také postaralo nemálo bodů, které byly pečlivě rozmístěny po okolí tábora až k Němčicím, Sloupu a Šošůvce. Styl splňte a pokud třeba, ukažte v táboře řešení, družiny zaměstnal na cca. pět hodin. Jakou taktiku družiny zvolily, zda sbírání bodů, nebo ukrytí se v houští a vykrádání ostatních vlajkových základen už bylo na nich. Na atraktivnosti rozhodně neuškodilo také to, že se v průběhu poslední části hry objevila i speciální základna uprostřed tábořiště nechráněná nikým jiným než vedoucími. Pět družin je však příliš moc na dlouhé odolávání, a tak vlajka, která byla ceněna jako dvě družinové, byla velmi záhy ukradena. V pět celá první část programu skončila. Družiny se vrátily z lesů a zasedly spolu opět jako přátelé k večeři.
Když tu náhle se v dálce ozval hlas Bílé čarodějnice, který přivolával na tábor velikou bouři. Hrozila, že je to posledním varováním před bitvou a ať se celá armáda Aslana vzdá. Bouře sice opravdu přišla, ale naši táborníci se rozhodně nebáli, naopak je toto varování ještě více namotivovalo. Večer pak nezbývalo než zapálit oheň a čekat, zda se něco někde mihne. Neozvalo se však nic.
Následoval slibový oheň, který je pro royalisty čestnou, prestižní a velmi váženou záležitostí. Díky němu jsme letos přijali dva nové řádné členy Royalu. „S Boží pomocí budu, jak nejlépe umím, sloužit Bohu, svému sboru a kamarádům, žít podle zákoníku Royal Rangers tak, abych učinil „zlatý zákon“ svým každodenním zákonem.“
Den 14
Smrt čarodějnice a závěrečný táborák
Poslední bodovaný den je tu. Tábor je stále v očekávání velké bitvy a tábořištěm se začínají mihat vedoucí a sbírat věci, potřebné na boj a vytvoření pevnosti. Děti zatím nic netušící spí, už zanedlouho ale zavládne panika. Už večer před bitvou se totiž dozvěděly, že kamenný stůl puknul a Aslan ožil. To, že je tedy budil, pro ně nebylo žádným překvapením. Družiny okamžitě pochopily, že jestliže je budí samotný Aslan, něco se děje. Neváhaly tedy a již připravené k boji se postupně shromáždily na nástupišti. Motivační řeč Aslana by vzbudila naději a touhu po vítězství i Sisyfa. A tak se bojový zástup tábora vydal k místu, kde podle šifry dojde k závěrečnému střetu obou vojsk. Po pár set metrech je vojsko na místě. Zástupci armády Bílé čarodějnice Jadis jsou vysláni k domluvení podmínkám boje a může se začít.
Vzduchem lítají šípy a málokdo se vyhne jejich zásahu. Jednotky s meči se řežou hlava nehlava a neohroženě bojují za své myšlenky. Do toho bojovníci s veverčími ocásky, jejichž rychlost je obdivuhodná a síla, kterou se tlačí dopředu skoro neodrazitelná. Celá bitva končí překvapivě celkem rychle. Armáda čarodějnice nestačí na síly mladého Aslanového vojska a padá postupně jako švestky. Vrcholem a závěrečným aktem je pak smrt Jadis, kterou symbolicky zabíjí Aslan. Ať žije Narnie! A tak skončila táborová hra. Družiny si nasbíraly své poslední možné body a zpečetily tak své pořadí ve výsledném hodnocení. Teď už chybí jen přepočítat poslední hry, vynásobit a vykrátit všechno Klimšovou konstantou a výsledky budou na světě. S těmi ale ještě chvíli počkáme.
Dopoledne se také odehrály tři sportovní showmatche, neboli utkání allstar týmů programových vedoucích proti allstar týmům družin. Opět trojboj ringo, vybíjená a lagori. Jestli si říkáte, že programové vedení muselo mít jasně navrch, pletete se, ale nebojte, říkali jsme si to taky. Výsledek skončil v prospěchu družin 2:1 na zápasy. Ve zbytku dne nám přijeli nejmladší ranger kids a na vlastní kůži si vyzkoušeli jaké je to být pravým táborníkem. Dokonce si pro ně rádci družin přichystali i malou bojovku. Jsou sice ještě příliš mladí pro tábor, budoucnost je ale velmi slibná.
Pak už nastal čas na trénování scének k poslednímu, velkému táboráku. Družiny tentokrát oproti normálu nedostaly zadané žánry, nýbrž deset, vedoucími vymyšlených, slov a téma jedné pohádky. Vedoucí si pak také jednu vylosovali. Tématy byly například Popelka, Mrazík nebo Jeníček a Mařenka. Poslední odpoledne se neslo ve znamení ticha, klidu a všem začalo docházet, že další den touhle dobou, už budou ve svých domovech. V neposlední řadě nás ještě čekal závěrečný slavnostní nástup. Royalovské košile, na nich nášivky a kolem krku slibové šátky. Všichni rádci družin Miki, Standa, Honza, Kája i Ondra si vedli celý tábor více než dobře. Jen si to představte. Dostanete pod svá křídla sedm nebo šest mladších royalistů a musíte se za ani ne dva týdny sehrát tak, abyste dokázali fungovat jako jeden celek, navíc pod tlakem a ve stresu. Do toho musíte zachovat chladnou hlavu a vždy reagovat adekvátně a přiměřeně. Nesmí vám chybět trpělivost, odhodlání a rozhodně také odvaha. Jako lehká příprava na budoucí rodičovství to ale poslouží dobře. Za tohle by si samozřejmě všechny družiny zasloužily první místo, jelikož ale žijeme v soutěživém a nefér světě, pořadí nakonec bylo stejné, v jakém jsou postupně jmenovaní rádci družin o pár řádků výše – od místa posledního. Sláva vítězům, čest poraženým. Večerní scénky se odehrály ve velmi uvolněné atmosféře a stejně tak i závěrečná korunovace všech čtyř sourozenců Pevensiových.
„V trůnním sále na Cair Paravel, v nádherném sále se stropem ze slonoviny, se závěsem z pavích per na západních dveřích a mořem šumícím těsně za dveřmi východními, se toho dne konala slavnostní korunovace. Aslan uvedl děti na jejich čtyři trůny, fanfáry zněly a všichni volali: „Ať žije král Petr!“ „Ať žije královna Zuzana!“ „Ať žije král Edmund!“ „Ať žije královna Lucie!“ „Jedenkrát v Narnii králem či královnou, provždy králem či královnou,“ pravil Aslan. „Užijte toho k dobrému, synové Adamovi. Užijte toho k dobrému, dcery Eviny.“
Tábor 2023 Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň je u konce. Letošní, po dlouhé době netypický a obměněný tábor, se podle nás obzvlášť povedl. Rutina je sice dobrou věcí a zvyk je železná košile, ale změna občas prospěje každému. Přátelství, zážitky a vzpomínky na celý život. To vše si všichni z táborů pravidelně odnášíme. Přestat pro reálný civilizovaný svět existovat a na 14 dní se ztratit do lesů je pocit nenahraditelný a pro mnohé nepředstavitelný. I tak se ale každý rok vracíme na to samé místo abychom zde znovu mohli prožít ta dětská léta a zapomenout na rychlost dnešního světa. Nám už zbyly opět jen fotky a vyprávěné příběhy, ty nám ale nikdo nevezme. Do příštího tábora zbývá už jen 335 dní a my už se opět nemůžeme dočkat tohoto skvělého času stráveného s kamarády a Bohem v údolí Pod vlčí skalou.
„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší…“
Jaroslav Foglar
