Táborový deník aneb co vidělo a zapsalo Bystré oko
zpravodajství zvláštního korespondenta The Times pro oblasti amerických prérií a Rocky Mountains Ondřeje Gruszky
„Má víra mi nevelí, abych se choval zbaběle a nechal se zabít. Dovoluje mi bránit život, který mi dal Bůh, abych mohl být k užitku ostatním lidem. Dokud mi budou síly stačit, budu se bránit proti každému, kdo by mi v tom chtěl překážet.“ – Karel May
Den 1 | příjezd
Příjezd do Ameriky, tedy území Spojených států amerických není jen tak. Imigrační úředníci jsou velmi přísní a neskousnou ledajakou levárnu. Hraniční kontrola pustí jen schpné, motivované a zdravé zájemce o život v Novém světě. Následný příjezd do města na západních hranicích byl pak jen lahůdkou.
Kapky bubnující na střechy stanů nám pomalu uzavírají první letošní táborový den. Pro nové táborníky je bouřka určitě tím pravým křtem. Hromy neutichají a déšť přidává na síle. Vedoucí se shromažďují v kuchyni a za svitu dvou led pásků začínají horlivě debatovat nad programem a reflektovat první den.
Celý náš příběh začíná v Americe v druhé polovině 19. století. Statný a čestný Old Shatterhand přijíždí z Německa za velkou louži nasbírat nové zkušenosti jako zeměměřič v partě Sama Hawkinse. Na amerických prériích však stále žijí původní obyvatelé – Indiáni. S nimi se ale naši táborníci ještě nesetkali, prozatím tedy o nich tyto řádky pomlčí. První táborová scénka nám ale naznačila, že spolupráce s ostatními zeměměřiči, zejména s šéfem a věčně opilým Rattlerem, nebude jednoduchá. Čas ukáže jak si Old Shatterhand, Samem Hawkinskem nazývaný „Greenhorn“, s budoucími nástrahami poradí. Krátké uvedení do děje bylo vším, co naši oblíbenou louku Pod Vlčí skálou prozatím spojilo s americkými prériemi. Zbytek dne se nesl ve znamení vybalování, zabydlování, rovnání, borůvkových knedlíků, zpívání, chval a nakonec i usínání pod rozbouřeným nebem a pozorování siluet věcí ve stanu, osvícenými blesky. Čeká nás čtrnáct dní zábavných her a bojovek, nových přátelství a spoustu různých zážitků, která ve většině z nás zanechají vzpomínky na celý život. Tábor Vinnetou 2025 začíná.
PS. Pro rodiče: všechny děti spí ve stanech, které neohrožují případné padající stromy, nezatéká do nich a jsou pod neustálým dohledem zodpovědného týmu programových vedoucích.
Den 2 | přes území Apačů a Kiowů
Děti se pomalu odebírají na kutě a další z táborových dní se blíží ke konci. Mým hbitým prstům dodávají energii zbylé karbanátky, brambory a rajčatový salát. Lehce obměněná sestava kuchyňského týmu se letos už při prvních testech ukazuje ve velmi silné formě připravená na letní sezónu. Pomyslné kapitánské céčko znovu oblékla lety osvědčená Radka Bužgová. Dost bylo ale o jídle, o tom uslyšíte ještě mnohokrát. Dnešní den byl opět z větší části deštivý, ale táborníkům ani vedoucím to na morálce neubralo. Ideálním dopoledním programem se místo původně plánovaného a táborníky oblíbeného sbírání dřeva ukázalo hraní deskových her a prohlubování přátelství. Po odpočinkovém odpoledním klidu, který je našim táborníkům pravidelně po obědě dopřáván následovalo první reálné setkání s prací na amerických prériích. Old Shatterhand se přidal k partě zeměměřičů pod vedením Ratlera a jeho prvním úkolem bylo vyměřit a postavit železnici. To však pro našeho hlavního hrdinu a skupinu táborníků nebyl lehký úkol. Plán železnice totiž vedl přes území Apačů a Kiowů a dalších různých nepřátelských indiánských kmenů, kteří se stavbou, která by zničila jejich drahé domovy nesouhlasí. Zeměměřičská skupina tedy nejen, že se potýkala s různými nerovnostmi terénu a vodními příkopy, při pokládání těžkých kolejnic si musela dávat pozor i na agresivní indiány.
Večerní program se nesl ve znamení chval, ohně a slova našeho dlouholetého vedoucího Sobíka zvaného v zemi bílých Marek na téma pokora a pýcha s veršem z bible „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (1. Petr 5,5). Poté se děti odebraly do spacáku a pokojně usnuly. Netušily však co se na ně pod rouškou tmy chystá na večerní poradě programových vedoucích. Zanedlouho se šlo na věc. Cílem družin bylo co nejrychleji se vzbudit a sbalit si po tmě bez baterky různorodý seznam věcí, se kterým se pak všichni vydali na cestu. V seznamu věcí byly například ponožky nejmladšího člena, obal od spacáku nebo tkanička od bot. Druhou částí noční bojovky byl hon na medvěda. Blízko tábora se objevily stopy medvěda a náš Old Shatterhand nebyl k nalezení. Cíl byl tedy jasný – najít medvěda. Stopy vedly směrem k rybníku. Zanedlouho družiny narazily na podivný hluk. Byl to medvěd a Old Shatterhand, který zrovna s medvědem zápasil. Náš greenhorn po chvilce zápasení nakonec usmrtil medvěda závěrečnou ranou pěstí a děti tak byly svědky prvního velkého příběhového vítězství našeho hlavního hrdiny. Poté se už skutečně odebraly do spacáků.
Den 3 | příchod Apačů, smrt Kleki-petry
Prší prší jen se leje, kam táborníci pojedeme, aneb ano, stále nám prší. Morálka je ale pořád na vysokém stupni a adaptace programu na vodní prostředí probíhá čím dál tím hladčeji. Ranní rozcvička pod vedením zkušeného vedoucího Tomáše Floryka by probudila i mrtvého a tradiční snídaně v podobě rohlíku s medomáslem je ideálním startem dne. Royal Rangers ale není jen o scénkách, zábavných bojovkách, jídle a táborech, je hlavně o zkušenostech a dovednostech, které se snažíme našim členům vštěpovat. Mezi hlavní čtyři, které jsme v dnešním dopoledni pilovali a procvičovali, patří práce s mapou a orientace, práce se dřevem a nástroji na jeho zpracování, vazby a uzly a v neposlední řadě pak oheň a jak jej rozdělat. Letošní tábor se zatím nese ve znamení inovací a originálnějších her, přece jenom omlazený a kreativní programový tým plodí jeden nápad za druhým a ani pracovní workshopy zařazené na dnešní dopoledne nebyly výjimkou. Jednotlivé družiny se nejprve pod vedením svých rádců a juniorů dozvěděly o svém určeném tématu a následně předváděly formou zábavných scének svoje znalosti ostatním družinám. Děti si tak znalosti procvičily daleko lépe, než pouhým posloucháním přednášek vedoucích. Na oběd měli zeměměřiči boloňskou omáčku a jako obvykle jsme se na chvíli ocitli v prvotřídní pětihvězdičkové michelinské restauraci.
Protože jsme na divokém západě, kde se kromě Apačů, Kiowů a ostatních původních obyvatel prohání také spoustu pistolníků a banditů, mezi další potřebné dovednosti patří jednoznačně střelba ze vzduchovky a luku, aby si děti navykly na způsob boje indiánů. Proto byl uspořádán odpoledne velkolepý turnaj ve střelbě. V mezičase si družiny ve svých royalovských kuchyních uvařily čaj, který je v chladnějším, leč snesitelném počasí zahřál a na večeři si ohřály párky, které sklidily veliký úspěch. Po večeři pak následoval program v kuchyni, který ovládla velmi oblíbená hra „poklička“. Cílem je chytit točící se pokličku uprostřed kruhu, když točitel vyvolá vaše jméno. Dva kamarádi sedící vedle vás vám v tom musí zabránit. Zkrátka kdyby programem celé dva týdny byla jen poklička, táborníci by si i tak vůbec nestěžovali.
Když tu náhle se v kuchyni objevilo již klasické trio Sam Hawkins, Old Shatterhand a šéf zeměměřičů Rattler. Zprvu klidnou konverzaci mezi dvěma prvními hrdiny narušilo zjištění, že původní plán vést železnici mimo Apačská území byl změněn za cílem ušetřit peníze. To vyvolalo hádku mezi všemi třemi muži, která přerostla až v lehkou potyčku. Tu přerušil až výkřik Sama, že se z dálky blíží Apači. A bylo tomu skutečně tak. Blížícími se indiány nebyl nikdo jiný než náčelník Inčučuna, jeho syn Vinnetou a bílý otec Klekí-Petra, který učil Apače zvykům bílých lidí. Místo uklidnění, které většina přítomných očekávala, se však Rattler ještě více rozzuřil. I přes snahu o deeskalaci konfliktu ze strany Old Shatterhanda a Sama došlo k tomu nejhoršímu. Rattler vytáhl pistoli a namířil ji na Vinnetoua, než však stihl zmáčknout spoušť, svým tělem se do trajektorie kulky skokem vložil Klekí-Petra a zachránil Vinnetouovi život. Tímto momentem byla mezi Apači a zeměměřiči vykopána válečná sekera, tedy započata válka. Budoucí plány jsou v nebezpečí a jen čas ukáže, jak válečný stav ovlivní celou stavbu.
Den 4 | Apači útočí
Poprvé za celý tábor tento deník není psán za zvuku kapek, které se odráží od plachet, ale za švitoření nejrůznějších lesních stvoření. Vysvitlo slunce a i přes ranní lehký déšť začíná louka i děti schnout, sušárna v jurtě jede na plné obrátky a doslova začíná svítat na lepší časy. Ne však v příběhovém světě, kde je klid před bouří. Válka mezi Apači a zeměměřiči je na spadnutí a práce na železnici je tedy značně obtížnější. Doprava materiálu musí probíhat za ztížených podmínek a kolem osad je třeba zřídit ozbrojené hlídky.
Bojovka pašeráci, která je rovněž jednou z těch více osvědčených, byla dopoledním programem více než vhodným k znázornění situace z příběhu. Úkolem družin bylo propašovat potřebný materiál přes Apačské území bez úhony a ztráty květinky. Bojovalo se na veverčí ocásky a pro táborníky to byla první zkušenost na letošním táboře s fyzickým bojem jeden proti jednomu, který prověří jak fyzickou stránku, tak vyzkouší jejich schopnost spolupracovat, přemýšlet nad trasou zvolenou k pašování a výběrem taktiky. Přemoct apače v boji nebylo určitě jednoduchým úkolem, i tak ale každý jednotlivý člen prokázal skutečnou odvahu a nezalekl se ani tváří tvář rudochům, kterým ve tváři hořel vztek a nenávist. I proto následná odměna v podobě špenátové polévky a přírodního kuřecího řízku s bramborovou kaší chutnala dětem ještě o chloupek více, i když mnozí by mohli tvrdit, že už to více nejde.
Pokud se ráno dalo nazvat klidem před bouří, odpoledne můžeme pojmenovat klidem před tornádem. Na pořadu dne byl totiž legendární, písněmi a scénkami opěvovaný, táborníky skloňovaný a v táborovém programu své čestné místo mající, tajemný, náročný a očekávaný outdoor. Vskutku všechno tato slova popisují jen jedinou věc a přesně tato věc byla na programu čtvrtý den. Na stožáru se přibližně ve dvě hodiny objevil seznam věcí čítající vybavení na přežití v přírodě a všem táborníkům se zbystřily smysly. Během pár desítek byli sbaleni a připraveni k odchodu.
Těsně přes vyražením se však stalo to, čeho se naši zeměměřiči nejvíce obávali. V dálce se rozezněl dupot koňů a indiánský křik. Byli to Apačové, připraveni pozabíjet všechny, kteří jim zkříží cestu a měli namířeno na naši vesnici. Situace byla bezvýchodná. Když tu najednou se z druhého směru vyřítili Kiowové, nepřátelský kmen Apačů, se kterými se naštěstí Sam prozřetelně domluvil na ochranu ještě před útokem Apačů. Domluva se okamžitě ukázala jako velmi platná a tábor zeměměřičů byl před útokem indiánů ubráněn. Jako bonus dokonce Kiowové zajali náčelníka Apačů Inčučunu a jeho syna Vinnetoua a odvlekli je s sebou do svého tábora.
Přesunujeme se zase do tábora Pod Vlčí skálou a sice do situace, kdy starší děti odchází na venkovní přespání na blíže nespecifikované místo. Mezitím v táboře zavládla už obvyklá nadvláda mladších dětí. Ty se okamžitě chopily nejrůznějších sportovních nástrojů, mečů a luků. Následoval turnaj v airsoftu a úkolem dětí bylo si připravit vlastní arénu z přírodního materiálu a dřevěných podlážek. Úkolu se táborníci zhostili s grácií a skutečně se nově postavená aréna podobala skutečným arénám v airsoftových centrech. Dalším programem pak byly deskové hry a k večeru si mohly děti zažít skutečnou populární Hru na Oliheň podle stejnojmenného seriálu. Mezi soutěžemi se objevily klasické dětské hry – skákání přes lano, molekuly hýbejte se nebo cukr káva limonáda. Následovala vědomostní hra, která ověřila i mentální připravenost dětí. Mezitím se v provizorním táboře starších odehrávalo pravé přežití v přírodě. Úkolem dvou družin bylo postavit si přístřešky z přírodních materiálů a ani starší neudělali Royal Rangers ostudu. Les se proměnil v all inclusive hotel s kuchyňkami, grilem a plně vybavenými pokoji.
Posledním úkolem dne číslo pět bylo zachránit Vinnetoua a Inčučunu ze spárů indiánů. Old Shatterhand totiž vymyslel plán, kterým chtěl zamezit rozpoutání války na prériích a záchranou Apačských náčelníků si získat jejich přízeň. Tento úkol byl jako kovaný pro mladší táborníky. Ti se plni odhodlání a odvahy vydali ve večerních hodinách úkol splnit a ukázalo se, že lepší kandidáty jsme vybrat nemohli. Byl to risk a následující dny ukážou, zda tento Shatterhandův krok vyšel či ne, každopádně náčelník Apačů se svým synem byli našimi rukami zachráněni.
Den 5 | V zajetí Apačů kmene Mescalero
Ráno po záchraně Apačských náčelníků panovala v zeměměřičském táboře vesměs pozitivní nálada. I když mnozí se stále obávali co celý předchozí den měl znamenat a jaké budou důsledky celé Old Shatterhandovy akce. Nicméně problém dnešního rána byl jiný. Skupina starších zeměměřičů uvízla za nepřátelským územím plného indiánů, a proto přišla na scénu opět mladší zeměměřičská skupina, která se osvědčila už včerejší večer. Ta dostala za úkol druhou skupinu najít, spojit se s ní a společnými silami nepřátelské teritorium překonat. V území označeném na jednom konci Vlčí skálou a druhem loukou u kříže se už pohybovali indiáni, připraveni na střet s každým, kdo bude procházet jejich územím. Ve skutečnosti to byli programoví vedoucí, kteří se rozmístili takticky po celém prostoru s foťáky a maskovacími sítěmi. Cílem družin bylo tedy se zamaskovat tak, aby prošli nepozorovaně a aby nebyl spatřen, respektive vyfocen, jejich obličej. Dlouho mezi vedoucími panovala beznaděj a pocit bezradnosti, jelikož po půl hodině od začátku hry jsme všichni byli stále bez jediné fotky. Když tu náhle se z křoví vynořily dvě spolu jdoucí družiny a zamířily si to přímo pod útočiště jednoho z indiánů. Nic netušící zeměměřiči si až na poslední chvíli všimli foťáku vykukujícího z pod plachty, který už ale stihl zaznamenat všechny přítomné a identifikovat je. Od té doby už to šlo ráz na ráz a každému vedoucímu se podařilo vyfotit nějakého špatně maskovaného nebo nedobře plížícího se táborníka. I přes to se našim zeměměřičům podařilo úspěšně projít celým územím až do konce a úspěšně tak zachránit starší skupinu.
Jelikož už je deník tradičně věnován i jídle, ani o tento poznatek Vás, věrné čtenáře, dnes neochudím. Na menu byla nudlová polévka, rovněž nazývána vývarem a rizoto s kuřecím masem a hráškem. Odpolední klid byl tradičně věnován odpočívacím aktivitám, rozjímání ve vodorovných polohách nebo přemýšlení v leže.
Odpoledne už však určitě nemělo být tak klidným. V 15:30 bylo v morseovce zapískáno písmeno N značící odpolední nástup. Většinou je odpolední nástup nesen v klidné a přátelské atmosféře, ostatně jako všechny nástupy, tenhle se ale již v samém začátku začal ubírat úplně jinou cestou. Z lesů vedle zeměměřičské osady se vyřítili Apači. To samotné však nebylo největším překvapením. Zarážejícím bylo koho vedl Vinnetou, syn náčelníka Inčučuny, ve spárech. Nebyl to nikdo jiný než náš hlavní hrdina Old Shatterhand. Celý tábor se dostal do zajetí Apačů. To svým krátkým proslovem shrnul Vinnetou hned v prvních momentech příchodu do vesnice. Když tu náhle se Old Shatterhand vytrhl Vinnetouovi z rukou a chystal se ho udeřit. V tu chvíli ale Apač vytáhl nůž a zaťal jej Shatterhandovi do krku. Ten se okamžitě skácel na zem a chroptící byl odnesen do šamanského stanu na ošetření. Bylo mu slíbeno uzdravení a rituální smrt.
Kromě Old Shatterhanda však byli zraněni i naši vedoucí družin, rádcové, chcete-li. Ti se snažili pomoct při bránění vesnice před Apači a to se jim stalo osudným. Alespoň na toto odpoledne. Jakožto programoví vedoucí se snažíme družiny vést k větší samostatnosti a k tomu, aby rádce družiny byl skutečně pouze rádcem a svým svěřencům pouze nabízel různá řešení situací. V tom tato netradiční hra byla ideální. Rádci byli totiž na celé odpoledne indisponováni a všechny role potřebné k jejich uzdravení museli zastávat členové jejich družin. Byl zde Šaman, který vařil lektvary a čaj, bavič, který nemocnému skládal básně a písně, fyzioterapeut, jehož úkolem bylo starat se o fyzickou stránku vedoucího pomocí masáží nebo kuchař. Rádcové družin si tak alespoň na jedno odpoledne zkusili jaké to je být programovými vedoucími a celý tábor odpočívat. (Pozn. redakce – tento vtip se nezakládá na pravdě a nemá nic společného s realitou.)
Večerní čas pak zaplnila kultovní televizní soutěž Riskuj, jež ověřila už po několikáté za tábor znalosti našich táborníků. Kategoriemi byly tábory Royal Rangers a Royal Rangers obecně, sporty, hudba, bible a politologie míchaná s právem. Poslední dvě kategorie byly vybrány podle oborů, kteří autoři kvízu studují na svých vysokých školách. Následovalo krátké zamyšlení nad strachem a nad tím, co o něm říká Bible a pátý táborový den jsme mohli prohlásit za úspěšně proběhnutý.
(Pozn. Redakce č.2 – Táborový deník je publikován takovou rychlostí, abychom Vám čtenářům mohli přinášet co nejčerstvější informace, že editorský tým nestíhá. Omluvte tak, prosím, občasné chyby.)
Den 6 | Vykoupení Old Shatterhanda
Déšť začíná být pomalu ale jistě slovem, které se ve slovníku táborníků objevuje čím dál tím méně. Vtipné je, že po dopsání těchto řádků se spustil déšť. I tak se ale louka úplně vysušila a tím pádem jsme konečně mohli rozehrát prestižní sportovní turnaj mezi družinami. Prvním sportem nemohlo být nic jiného než Ringo, které v Royal Rangers učíme děti hrát už od kategorie Kids. Příjemným překvapením, které táborníci nečekali, se pro šestý den stala jízda na koních. Děti se tak opravdu přenesly na americké prérie a zkusili si, jak fungovala doprava za dob Vinnetoua. Měl být rozehrán i další, zcela nový sport, nicméně stavba hřiště zkombinovaná s jízdou na koních se ukázala tak časově náročná, že vás ještě nechám v napětí ohledně odhalení. Na oběd byla výtečná bramborová polévka a čočka s vajíčkem a chlebem.
Důležitějším v tento den však byl příběh. Old Shatterhand byl stále v zajetí Apačů společně se skupinou zeměměřičů. Pomalu se stával bojeschopným a jeho zranění na krku, které mu způsobil Vinnetou, se zcela zahojilo. Výrazným dílem přispěla Vinnetouova sestra a Inčučunova dcera Nšo-či, která se po celý čas Old Shatterhandovi věnovala s velkým úsilím, až takovým, že si ke statnému Evropanovi vytvořila hlubší než přátelské pouto. Nastal tedy čas na jeho trest jako pomstu za smrt bílého otce učitele Klekí-Petry. Když tu náhle Old Shatterhand pošeptal půvabné Nšo-či, ať mu rukou zaloví do náprsní kapsy. V té se ukrýval vlas Vinnetoua, který Shatterhand ukořistil jako důkaz při záchraně budoucího náčelníka Apačů. Tím si vysloužil pozornost obou hlav kmene Apačů. I přes to, že byl Vinnetou zachráněn rukou bílého muže, vražda Klekí-Petry nemohla být zapomenuta. Náčelník Inčučuna tedy přišel z alternativním plánem, který rozhodne o osudu skupiny zeměměřičů. Vyzval Old Shatterhanda na přímý souboj jeden proti jednomu, který prověří jak jeho rychlost, tak chytrost, sílu a vytrvalost. Cílem bylo dostat se k vzdálenému totemu na konci údolí dříve než Apačský náčelník. To, zda se Old Shatterhandovi podařilo vyhrát tento souboj nebo ne, se dozvíme až následující den.
Večer v táboře se pak nesl v komorní atmosféře, kterou vytvořily klasické táborové hry v jídelně, chvály a celý den zakončilo velmi inspirativní zamyšlení našeho vedoucího Ondry, který mluvil o důvěře a rozumu, a dal tak dětem dost podnětů na přemýšlení před spaním.
Den 7 | Pokrevní bratři
Den sedmý už je historie a polovina letošního tábora je za námi, aneb jako každý rok nám tábor utíká jako voda v Punkvě. Sobotní program bývá zpravidla klidnější kvůli tradičnímu táborovému ohni, letos jsme jej ale zatraktivnili dopoledním pokračováním sportovního turnaje družin. Letošní a obecně historickou novinkou byl Ufoball, zprvu matoucí nic neříkající název pod s sebou skrývá kombinaci dvou her, které jistě i čtenáři našeho táborového zpravodaje znají. Tento sport jsme letos zařadili z důvodu mezitáborové socializace a spolupráce, jejíž cílem je propojit tábory v údolí Sloupu. Ufoball se totiž bude hrát i v rámci turnaje tří hlídek, ze kterého vyjde absolutní vítěz. Loni získala hrdě tento pohár naše hlídka a letos je tedy na nás, abychom jej obhájili. Zpátky ale k ufoballu. Tento sport je kombinací házené a frisbee, a tak táborníkům nedělalo velký problém se na tuto novou situaci adaptovat. V kombinaci s ringem se tento sportovní turnaj stal ideálním dopoledním programem.
Odpolední program, jak už jsem naznačil v prvních řádcích, byl klidný a odpočinkový. Družiny dostaly několik, alespoň zadáním jednoduchých, úkolů. Dodělat nosítka z přírodního materiálu, připravit si scénky na táborák a uvařit si svou vlastní večeři, kterou si děti vybraly na přání. Do užšího výběru se dostal smažený sýr s hranolkami a langoše. Takováto večeře na táboře se ukázala být na přípravu náročnější, než se mohlo zprvu zdát, nicméně jak už jsme několikrát v rámci těchto řádků naznačili, naši royalisti jsou velmi šikovní a samostatní a i s touto výzvou se poprali skvěle a výsledky byly velmi chutné.
Odpočinkovější odpoledne se chýlilo ke konci, poslední paprsky slunce pomalu zapadaly za obzor a zeměměřiči se přesunuli na okraj své vesnice k ohni. Posledními, kteří se přidali, byl Vinnetou, Inčučuna, Old Shatterhand a zbytek kmene Apačů. Navážeme na příběhovou situaci ze dne předchozího, kdy se Apači dozvěděli o činu Old Shatterhanda, který vlasem Vinnetoua dokázal, že to byl právě on, kdo zachránil mladého náčelníka. Tím pádem si vysloužil šanci jak od Inčučuny, tak od velkého Mannitoua, aby se v souboji proti prvnímu jmenovanému vykoupil a dostal další šanci žít. Táborový oheň zastihl souboj ve své poslední fázi, kdy se Shatterhand dotkl posvátného totemu a skutečně tak dokázal, že vyniká nejen v soubojích, ale i v čestnosti. Na důkaz přátelství a výjimečné vděčnosti pak Vinnetou nabídl Old Shatterhandovi pokrevní bratrství. Evropan přijmul a naše dvě hlavní postavy se tedy spojili krví v sourozenecké pouto.
Následovaly scénky, ve kterých děti předvedly nejrůznější herecké dovednosti, od zpěvu až po úžasné improvizační schopnosti. Táborový oheň ale neslouží jen k zábavě, prostor dostávají hlavně chvály a boží slovo. Společný čas vždy uzavírá ukolébavka o zatoulané ovečce, kterou hledá její pastýř. Končí vždy dobře, jelikož pastýř nakonec svoji ovečku nachází.
Den 8 | Brzký budíček a hrátky s Vinnetouem
Za normálních okolností se celý tábor probouzí až na budíček, který bývá v půl osmé. Tento den však začal úplně jinak a o pět hodin dříve. Bylo něco kolem druhé noční hodiny a hlídka, která v noci má za úkol chránit náš tábor a veškeré vybavení se zatím nesetkala s žádnými problémy a narušiteli. Když tu náhle se ze tmy vyřítilo směrem od brány několik blíže nespecifikovaných osob. Okamžitě si to namířily směrem k vlajkovému stožáru, kde visí naše royalovská a česká vlajka. Hlídka, značně zaskočena vzniklou situací, vůbec neotálela a okamžitým křikem a pískáním na píšťalku začala oznamovat zbytku spícího tábora, že je tábor v ohrožení. O našem táboře panují už spoustu let různé zvěsti, fámy a mýty o tom, co děláme se zajatci a jak se chováme pokud je tábor v ohrožení. Jestli jsou některé z nich pravda ví jenom ti, kteří se dostali do našich spárů. Vraťme se ale do noci z neděle na pondělí. Táborem zní výkřiky „poplach, poplach“ a tradiční rekordmani v nočním výběhu ze stanu se už ocitají na nástupišti. Moje maličkost přibíhá ze zadních stanových pozic, tedy z větší vzdálenosti co se týče cesty k vlajkám, do následující situace. Tři narušitelky jsou každá zavalena jedním nebo více vedoucími, kteří se je snaží zpacifikovat. Co je méně šťastným zjištěním je, že vlajka Royal Rangers chybí a s ní další dvě další maskované ženy. V další sekundě už vybíhá skupina vedoucích, připravena na lov a navrácení vlajky. Během další hodiny se stalo mnoho různých věcí, které překvapily i některé zkušené táborníky. Nicméně z právních důvodů a z táborové diskrétnosti o těchto věcech pomlčíme a necháme tak nadále kradení vlajky 42. hlídce z Ostravy opředeno záhadami a tajemným závojem. Vás čtenáře alespoň ujistím, že všechny děti byly v bezpečí, přepad byl proveden našimi bývalými tábornicemi a byl domluven vedením, vlajka byla navrácena a všechno dobře dopadlo. Naše čest byla, alespoň částečně, ubráněna a reputace napravena. Tolik k prvnímu letošnímu poplachu.
Nedělní dopoledne pak patřilo bohoslužbě a dodělávání práce na skladovacím kontejneru v Petrovicích. Odpoledne už se věnovalo hrátkám s Vinnetouem na prériích. Úkolem Vinnetoua bylo naučit Old Shatterhanda, svého nového pokrevního bratra, zvykům a životu Apačů. Jako první se Old Shatterhand učil umění lovu bizonů, které si zkoušeli i naši zeměměřiči. Posléze přišlo na řadu další lovení, tentokrát pstruhů. Nejprve si postupně všechny družiny musely svého pstruha ulovit. Ti volně plavali u Vlčí skály v Punkvě. Táborníci si je nejprve museli chytit holými rukami a pak pod vedením našeho zoologa Matěje byli ti, kteří chtěli, svědky vykuchání a detailního rozboru rybích vnitřností. Pstruhy jsme samozřejmě nezabíjeli jen kvůli hry, družiny pak musely pstruhy jakkoliv tepelně upravit a připravit hostinu pro Apačský kmen. Šlo vidět, že táborníky příprava ryb skutečně nadchla, jelikož výsledky stály za to nejen co se týče samotné úpravy pstruhů, ale i příloh, prezentace a servírování. Po večeři už zbývalo jen odebrat se do pravého westernového salónu, zkusit si nejrůznější soutěže, porovnat své dovednosti s vedoucími nebo nad nimi vyhrát v kostkách.
Den 9 | Tábory, spojme síly!
Devátý den byl svým programem jedním z těch klidnějších. Dopoledne družiny dohrávaly poslední zápasy ufoballu, které zbývaly a poté se z nejnadanějších hráčů vybrala nominace, která se měla další den utkat s ostatními tábory. Následovala jak fyzická tak mentální příprava týmů. Odpoledne pak začala první fáze mezitáborových dnů. Programoví vedoucí všech táborů spojili síly a pro skoro 90 dětí si připravili úkolovou bojovku, kterou mohli tábornici splnit pouze pokud spolupracovali v rámci celých, ze tří táborů nově vytvořených, družin. Úkoly jsme rozmístili po celém táborovém údolí, které se rozprostírá od křižovatky u borovic (místo, které je táborníkům dobře známé z různých her) přes pirátskou stezku, která označuje cestu nad Punkvou, až po území u kříže, které je i vám čtenářům již známé. Úkoly, které ochotně vytvořil vedoucí 30. a 2. hlídky Turistického oddílu mládeže (TOM) z Ostravy-Poruby Omar, prověřily spolupráci družin hned na několika různých úrovních. Lesní sudoku prozkoušelo schopnost vyluštit legendární hru za pomocí přírodních materiálů, dřevěný most ověřil umění vázat vazby a uzly a tvoření mostu a další stanoviště zase ukázalo jak jsou táborníci šikovní v tvorbě mapy našeho území. Kromě těchto příkladů na družiny čekalo mnoho dalších zajímavých úkolů.
První část skončila něco po páté hodině a tři spojené tábory se pak odebraly na ten náš, po cestě ze Sloupu první a skromně řečeno samozřejmě nejhezčí. Na devadesát dětí a třicet programových vedoucích se shromáždilo na našem nástupišti a pohled to byl skutečně fenomenální. Až si někdy budeme znovu říkat, že zvládnout naše táborové děti při programu může být občas obtížné, vzpomeňme si prosím na tento den. Už pohled vykresloval organizátorům programu lehké vrásky nad obočím, ale to vám, starostlivým rodičům, vysvětlovat určitě nemusím (pokud tento deník čtete a nejste ničí rodiče, omlouvám se za hloupé přirovnání). Každopádně zpátky k programu. Necelá stovka táborníků se shromáždila pod stromem, ohraničující naše tábořiště, a postupně se připravovala na útok. Programoví vedoucí se mezitím ozbrojili koulemi, larpovými meči a gumičkami. Při přesile tři táborníci na jednoho vedoucího, jsme si říkali, že nám toto lehké zvýhodnění naší strany určitě děti odpustí (neodpustily). Vypukla epická bitva o tábořiště 42. přední hlídky Royal Rangers Ostrava. Dlouho byly ztráty na obou stranách vyrovnané a v některých chvílích to dokonce vypadalo, že programoví vedoucí poprvé v historii táborů vyhrají bitvu nad dětmi. Nechvalme však bitvu před koncem. Po asi dvaceti minutách obléhaní tábora děti prolomily první linii, a pak už to byla jen otázka času. Poslední vedoucí hrdinně vzdorovali, nicméně i těm byl nakonec vytrhnut šátek a padli. Bitva o tábořiště skončila jasným výsledkem. Naše čest byla ale zachována.
Na večer byl naplánován společný táborový oheň pro všechny starší třinácti let ze všech tří táborů. Třetím táborem, který se účastnil společného programu byl tábor Poštolek, který se střídá na nejvzdálenějším teepeeovém [týpijovém] táboře s Termity, kterým odjakživa říkáme indiáni. Společný táborový oheň jsme podnikli právě z důvodu mezitáborové socializace. Součástí byly seznamovací hry, které i z toho největšího introverta udělaly společensky velmi obratného jedince. Poté zazněly známé táborové písničky, ale i chvály z prstů našeho chváliče Kuby.
Den 10 | Nšo-či a Inčučuna umírají
První dvojciferný den začal pokračováním společného času tří táborů. Bohužel jsem na dopoledním programu z důvodu připravování velké odpolední bojovky nebyl přítomen, vyprávění tak bude o něco stručnější, než na které jste zvyklí. Celý tábor se po desáté hodině vydal na velké vyvrcholení spolupráce táborů, které se mělo uskutečnit na tábořišti Poštolek. Sportovní turnaj v ufoballu se hrál ve třech kategoriích rozdělených podle věku. Jestli se zápasy odehrávaly ve stejném duchu jako loni, byl to určitě převeliký boj. Ostatně to můžete určitě sami posoudit z fotek, které jsou k deníku pravidelně přikládány. Každopádně první místo z minulého roku jsme bohužel neobhájili a vítězný štít tak putuje o tábor vedle do třicítky a dvojky. Zůstává tak alespoň v Ostravě.
Přeskočením pár momentů v táborovém dni se dostáváme až na odpolední nástup. Zpoza stanů se vynořuje několik postav. Vinnetou, Old Shatterhand, Inčučuna a Nšo-či. Nejprve se společně začínají bavit o nastalé situaci, která se týká hlavně sestry Vinnetoua a jeho pokrevního bratra. Mladá indiánka totiž úplně podlehla šarmu Old Shatterhanda a je odhodlána strávit se svou láskou celý život. Její vášeň je tak silná, že je ochotna vydat se do města bílých lidí a za apačské zlato si zajistit studia, aby mohla být správnou manželkou. Apačské zlato je však skryto vysoko v horách a tím pádem je nutné se pro něj vydat. Jelikož je indiánská skrýš tajná, na cestu se vydávají jen Inčučuna a Nšo-či. Old Shatterhand se svým bratrem čekají na začátku stezky. Když tu náhle se z dáli ozývají dva výstřely. Pokrevní bratři přibíhají k jeskyni s apačským zlatem a okamžitě strnou. Oba indiáni, náčelník i jeho dcera leží zastřeleni na zemi. V dálce už jen zahlédnou postavu Santera, která okamžitě mizí za kopcem.
Vracíme se z knížky na naše tábořiště, kde se zděšené děti obávají, co bude po smrti dvou hlavních postav následovat. Nemůže to být nic jiného než nová, nevyzkoušená, tří fázová, na pravidla obsáhlá a v lese se odehrávající bojovka na sběr zlata. Úkol družin byl víceméně, alespoň to jsme si po měsíčním plánování mysleli, jednoduchý. Posbírejte zlato ležící na loukách a u skal, které se poztrácelo při zbabělé vraždě dvou spřátelených apačů dříve než gang bandity Santera. Úkolem družin bylo nejprve získat licence, které byly potřebné k tomu, aby mohly děti na zlatých pláních zlato vytěžit. Po získání licencí, kterých bylo celkově kolem třiceti se celý tábor odebral na šesticestí, další místo, které je už mnoho táborů známé a využívané a těžba mohla začít. Cílem hry bylo najít své zlaté pláně, na kterých lze jako družina těžit legálně a zlato vytěžit. V závěrečné půlhodince pak museli táborníci své zlato ubránit, jelikož byla vyhlášena možnost krást si zlato navzájem. Záchrana zlata před Santerem proběhla nakonec úspěšně a válečná sekera mezi Apači a Santerem byla vykopána.
Den 11 | Pronásledování Santera aneb družinový outdoor
Tábor se pomalu blíží ke konci a rovněž je tomu tak s těmito řádky. Než se ale pro letošek rozloučíme, máme ještě pár dnů, které budou nabité a které uzavřou tábor Vinnetou 2025 a dají závěrečnou tečku za příběhem. Abychom poslední dny naplnili dostatečně, nabízelo se jednoznačně zařadit do programu družinový outdoor. Slovo outdoor už jsme probírali, jistě se tedy dovtípíte, co znamená, když před něj dáme přívlastek družinový. Správně! Přespávat v lese budou kompletní týmy i se svými rádci. Než se dostaneme k odpoledni, je ale třeba vyplnit i dopoledne. Protože se mezi nadupanými hrami se spoustou akce a napětí musí také odpočívat a stmelovat táborový kolektiv hromadnými odpočinkovými aktivitami, na středeční dopoledne jsme zařadili následující. Jako první se za kuchyněmi pod vedením zkušených a doslova ostřílených vedoucích střílelo ze vzduchovek. Na opačné straně tábora, vedle brány si děti mohly vyzkoušet střelbu z luků. Hlavním lákadlem ale byl workshop vyrábění si pravých indiánských oděvů. Kuchyň se proměnila v hotovou výtvarnou dílnu. Kuchařky pak vařily oběd za zvuku stříhání, čmárání, rýsování, stříkání a zkrátka všeho, co se tak normálně ozývá, při výrobě indiánského trika. Aktivita se ukázala být vhodnou i pro naše rádce, kteří se i přes naše očekávání jejich lehké pasivity, skutečně ocitli opět ve svých dětských letech a opravdu se vyřádili.
Dost bylo dopoledního programu, pojďme na to hlavní, na to co nás všechny zajímá. Táborem zní píšťalka a ze stanů se pomalu soukají rozespalí táborníci, které jsme nechtěně probudili ze zaslouženého odpočinku. I přes snahu program každoročně utajit se vždy najdou táborníci, kteří nikdo neví jak, program alespoň z části znají nebo minimálně určité věci dopředu očekávají. I letos to nebylo jinak a oznámení odpoledního programu nevzbudilo na některých tvářích překvapení. I tak ale ti, kteří nic netušili převažovali a nástupem se začalo šířit zvědavé a napjaté švitoření. Na sloupu se objevil seznam věcí potřebných pro přežití v přírodě a všem už bylo jasno, že letošní družinový outdoor začíná. Úkol byl jednoduchý, dopadnout gang Santera. Ten se schovával v nedalekém městě zvaném v řeči bílých lidí Sloup. Družiny se sbalily a vydaly se na cestu. V městě je čekala série nelehkých úkolů, které prozkoušely hlavně jejich schopnost řešit různé hádanky a rébusy a napasovat výsledky na okolí Sloupu. Jistě vás nepřekvapí, že táborníci si opět poradili s přehledem a všechny nástrahy, které na ně čekaly zvládli. K večeru už zbývalo jen přijít na místo spaní, postavit si z plachet a lan přístřešky a vybojovat si snídani a noční hře. I to pro děti nebylo sebemenším problémem a my si tak můžeme jen pochvalovat to, jak jsme za ty roky naše svěřence dovedli k samostatnosti a svými poznatky a vedením vychovali skutečně šikovnou generaci.
Den 12 | Vinnetou se odebírá do věčných lovišť
Začátek dne byl pro všechny táborníky velmi netypickým. Po otevření očí ráno neviděli plachtu stanu a nespatřili své vzorně uklizené věci stojící na poličce. Místo toho se jim naskytl pohled na lesní krajinu, stromy a spadané jehličí místy obrostlé mechem. Jako mladý táborník jsem každý rok tento pohled měl velice rád, věřím tak, že i děti si jej velmi užily. Najezte se, uvařte si čaj, sbalte přístřešek a vydejte se na cestu do tábora. Tak zněly instrukce, které vedoucí družiny přečetl po otevření ranní obálky. Dopoledne dne dvanáctého se tak velmi podobalo dopoledni dne prvního, dovolte mi tak lehce obměnit a použít větu z prvního dne. Zbytek dopoledne se tak nesl ve znamení vybalování, zabydlování, rovnání, opětovného skládání a sušení.
Důležitějším programem tento den ale bylo odpoledne. Někteří z vás, děje Vinnetoua znalí, to co se stalo odpoledne určitě nepřekvapí. Vše začalo po odpoledním klidu bojovkou. Ta proběhla v lese nad Vlčí skálou u bývalé vojenské cesty. V tomto lese se schovávala další skupina spolčená s banditou Santerem, která naneštěstí zajala vedoucí družin. Bylo tedy třeba je osvobodit a zlikvidovat bandity. Likvidování probíhalo skrze boje na životy (kousky obvazu přidržené gumičkou na rameni), veverčí ocásky a nakonec i na papírové koule. Rádci družin byli osvobozeni a Santerovo dopadení bylo zase o další kousíček blíž. Vše už vypadalo, že dobře skončí, a že další den budeme moci prohlásit za úspěšný. Najednou se ale z lesa vynořil Santer. V očích mu plála zlost a zášť a v ruce třímal nabitý kolt. Ozval se výstřel a všichni se najednou jakoby zastavili v čase. Než se vzpamatovali, k zemi se skácel náčelník Apačů Vinnetou. Byl mrtev. Santer ukončil další život. Na amerických prériích a v indiánských táborech zavládl znovu smutek a beznaděj. Posledním, kdo zbýval byl Old Shatterhand a poslední den ukáže, zda se mu dokáže postavit nebo ne, a jestli budou tyto nevinné životy pomstěny či ne.
Na večer byl naplánován pohřeb Vinnetoua. Než abych vám popisoval detaily, které by zbytečně kazily smuteční atmosféru strohým popisem, nechám za sebe mluvit řeč Old Shatterhanda, kterou jako pokrevní bratr zemřelého pronesl při posledním rozloučení.
„Dnes, v odpoledních hodinách nás opustil drahý přítel, bratr, syn, indián, rudá tvář a hlavně náčelník kmene Apačů Vinnetou. Stalo se tak nedlouho poté, co nás opustil jeho otec, bývalý náčelník, Inčučuna. Vinnetou neodešel do věčných lovišť smrtí přirozenou, nýbrž byl zabit banditou Santerem. Umřel se ctí v souboji, tváří tvář smrti. Nezalekl se a nestáhl ocas jako nějaký zbabělec, ale postavil se nepříteli čelem a utkal se s ním jako opravdový náčelník Apačů, který bojoval za náš kmen s hrdostí a ctí. Já Old Shatterhand jsem bohužel neměl tolik času, abych poznal Vinnetoua dostatečně. Měl před sebou ještě spoustu ulovených lišek, bizonů a pstruhů a mnoho sporů, které by svou pevnou rukou vyřešil a rozhodl. Seznámili jsme se nedávno, když jsem přicestoval jako neznalý amerických prérií. Nejprve jsme byli nepřátelé, pak jsem jej zachránil a i když jsem pak málem jeho rukou zahynul, stali se z nás pokrevní bratři. Byl mi ale jako bratrem vlastním, i za tu krátkou dobu, kterou jsme spolu strávili. Na světe je spoustu nečestností a prohřešků, činů, které porušují základní pravidla lidského soužití a kazí lidskost a společnost. To co se dnes událo v lesích by se dalo takovýmto činem nazvat. I přes to, že by smuteční řeč měla být pouze o vzpomínkách a truchlení, slibuji ti tak, můj bratře Vinnetoue, že Santera najdu a s pomocí tvého kmene Apačů se pomstíme způsobem, který bude ještě dlouho strašit jakéhokoliv dalšího případného nepřítele. Také ti slibuji, že tvou závěť, o které ses mi zmínil najdu a tvou poslední vůli vykonám. Teď se bratře odeber do věčných lovišť, budiž tvůj posmrtný život provázen klidem a odpočinkem, a nechť tvá duše dokáže najít pokoj. Můj drahý Vinnetou, ať tvá rudá tvář dále září na cestu.“
Den 13 | Dopadení Santera
Táborem doznívá pohřeb našeho milovaného Vinnetoua a žádnému z děti není do smíchu. Při snídani se horlivě debatuje nad pohřbem a způsobem jakým náčelník Apačů odešel do věčných lovišť. I tak se ale družiny musely rychle vzpamatovat ze zármutku a naladit se na boj a závěrečnou bitvu, ke které se schylovalo. Nejprve ze všeho musely děti vyluštit ve velké šifrovací hře, kde se nachází Apačské zlato, které Vinnetou zmínil ve své poslední vůli. Série šifer a hádanek, které byly originální a nešel na ně tedy napasovat žádný známý vzorec, táborníkům skutečně zavařily hlavy. Finální šifra ukázala svým výsledkem na křižovatku u borovic. Družiny se okamžitě vydaly na cestu, jelikož nebylo času na zbyt a každá sekunda mohla znamenat, že Santer, který záhadným způsobem znal znění závěti také, se dostane ke zlatu dřív. Táborníci dorazili na místo a toho, čeho jsme se nejvíc báli se stalo skutečností. Skrýš byla vykradena. Na místě zbyla jen cedule s vysmívajícím se vzkazem od Santera. Indicie, kterou Old Shatterhand rychle získal, ukazovala na další místo, kde byl Santer viděn, a sice na Vlčí skálu.
U Vlčí skály byla naplánována poslední bojovka letošního tábora. V označeném území se nacházelo pár desítek Santerových banditů, které bylo nutno zlikvidovat. Princip zabití spočíval v lepení papírových nábojů vybarvených podle barev družiny na podobizny Santerových přívrženců. Princip byl jednoduchý, kdo dřív přijde, ten dřív zabíjí. Rozhodující je pak počet vystřelených nábojů. Kromě zabíjení banditů ale měly družiny i jiný úkol. V celém herním území se také schovávali jaguáři. Ti přechovávali různé indicie, které společně ukazovaly na místo, kde má Santer svou pevnost. Družiny tedy nejen že musely zabít spoustu členů gangu banditů, dalším úkolem bylo získat nápovědy zabitím jaguárů a vydat se konečně zajmout zlého Santera.
Hra skončila a jedno bylo jasné. Cesta do pevnosti bude strastiplná, náročná a nebezpečná. Táborníci se tak s pomocí Old Shatterhanda začali připravovat na závěrečnou bitvu. Jako první bylo třeba obstarat most a beranidlo. Cesta k Santerovi totiž vedla přes kaňony a jinak než mostem je překonat nešlo. Jakmile družiny překonaly propast, dalším co jim stálo v cestě byla obrovská dřevěná brána. Proto přišlo na řadu beranidlo, které s bránou udělalo krátký proces. Za bránou už čekaly Santerovi nejvěrnější a v dálce za nimi se zbaběle krčil Santer. Strhla se mela. Lítaly koule a šípy, vytrhávaly se veverčí ocásky a údolím se nesl divoký křik. Táborníci hrdinně postupovali kupředu a likvidovali vše, co se jim postavilo do cesty, až se dostali k samotnému Santerovi. Je konec. Santer byl zajat.
Den 14-15 | Závěrečný táborák
Neuvěřitelné se stalo skutečností a poslední letošní táborový den je tady. I letos nám tábor uběhl rychlostí větru a my už se opět můžeme jen kochat vzpomínkami, které nás budou zahřívat u srdce. Sobota před odjezdem je vždy velmi specifická. Někdy je ještě nabitá programem, jindy je už spíše odpočinkovější a vhodná k pomalému loučení. Tento rok to byl právě ten druhý případ. Dopoledne se neslo ve znamení dobrovolných sportovních aktivit a dodělávání nezbytných táborových prací, potřebných pro údržbu tábořiště. Také se stavěl závěrečný táborový oheň neboli táborák, který měl definitivně večer napsat závěrečnou tečku. Družiny si ve svých kuchyních poklidně vařily oběd a pomalu začínaly odhadovat, kdo by letos mohl vyhrát celou táborovku. Odpoledne už pak zbývalo nacvičit scénky na obohacení večerního programu a nasbírat chrastí, aby měl oheň z čeho žít. Slavnostní večerní nástup, svěšení vlajek, poděkování kuchařkám, všem vedoucím a hlavně dětem a je hotovo. Poslední den vždy běží vše ještě rychleji, než v průběhu celého tábora.
Tábor se naposledy organizovaně přesunul k večernímu programu u táboráku. Je klid, ticho a děti očekávají co se bude dít. Z lesa vycházejí Apači, Old Shatterhand, Sam Hawkins a úplně vpředu spoutaný Santer. Čeká ho indiánský soud, kde se rozhodne o jeho osudu. Rozsudek je jasný – smrt, které je člověk jako Santer hoden. Zastřelení šípem z rukou indiánů. Na pokyn ducha Inčučuny Apači vypouští Santera do louky, který si myslí, že je volný. Ten běží jako o život. Indiáni napínají luk a střílí. Nic netušící Santer se najednou zastaví a padá k zemi. V zádech má zabodnutý šíp, který ukončil jeho podlý život.
Táborák je zapálen a na řadu přichází scénky. V obecenstvu tyto družinové představení vždy vyvolávají mnoho úsměvů a jsou ideálním startem závěrečného ohně. Následují chvály, klasické trampové písničky a kázaní. Oheň dohasíná a poslední odcházejí od ohně naposledy ulehnout do spacáku.
Letošní tábor byl velmi speciální. Na začátku to vypadalo, že budeme mít spíše vodní tábor a po louce budeme jezdit na kajacích a místo stanů budeme mít zatopené podpalubí. Předpověď se ale umoudřila a po třech dnech déšť ustal. Vysvitlo slunce a nálada se zlepšila. Program se rozjel na plné obrátky a táborníci se na plno ponořili do táborového dění. Jako každý rok nás tábor odtrhne od reality, od civilizace a ukáže nám, že člověk toho vlastně spoustu v životě vůbec nepotřebuje. I tak jsou ale každoroční návraty k rodinám a blízkým velmi příjemné, a kdo by říkal, že se domů netěší, lhal by. Nezbývá než poděkovat Vám čtenářům, že jste trpělivě hlodali tyto řádky a odpustili nám občasné zpoždění. Doufám, že se vám tento deník líbil a těším se na příští rok a další dobrodružství, která nás i děti čekají. A nebojte se, už teď začínáme pracovat na příštím táboře, kdy se vydáme až do daleké Středozemě.
Váš Ondřej Gruszka
